Kdy naposledy ...

Jako děti jsem běhaly po trávě bez bot, skákaly, lehaly si a kočkovaly se, naprosto bez obav.

Nepamatuji si, že by maminka stála se vztyčeným ukazováčkem, že se to prostě nesmí.

Uplynulo mnoho vody v řekách, mnoho let a ta úžasná bezprostřednost mládí se vytratila.

Stála jsem dnes uprostřed zahrady a dívala se na vysokou trávu. Na pampelišky, které jako tanečnice roztahovaly sukénky a nabízely se včelkám se svými pylovými zrnky.

Kdy naposledy jsem si lehla, jen tak do trávy, nepamatuji.

Od myšlenky k činu uběhlo pár vteřin a já ležela v trávě.  Nad hlavou blankytné nebe s výstřední modří, ptáci letící k lesu, bílé linky  na horizontu od letadel a pode mnou zem. Měkká, vlahá  a připravená mne na chvíli pochovat. Slunce vytahovalo mé pihy a já si přála, abych takhle mohla ležet dlouho, šíleně dlouho. 

Kouzlo okamžiku přeťal stín. Nade mnou stál soused a vyděšeně se tázal, zda mi není nevolno ?

Nechápal, že se jen tak válím na trávníku, nejsem ožralá a nemám infarkt.

Škoda, obrovská škoda, že jsem zapomněli , jak báječné je být blízko přírodě, pokud se jí člověk přiblíží, je pro sousedy podivín. Blázen, co se válí po zemi.

Neuměle jsem zachytila pár okamžiků, kdy mi bylo fajn, škoda jen, že fotky nevoní ...