úterý 16. dubna 2019

Kdy naposledy ...


Jako děti jsem běhaly po trávě bez bot, skákaly, lehaly si a kočkovaly se, naprosto bez obav.
Nepamatuji si, že by maminka stála se vztyčeným ukazováčkem, že se to prostě nesmí.
Uplynulo mnoho vody v řekách, mnoho let a ta úžasná bezprostřednost mládí se vytratila.
Stála jsem dnes uprostřed zahrady a dívala se na vysokou trávu. Na pampelišky, které jako tanečnice roztahovaly sukénky a nabízely se včelkám se svými pylovými zrnky.
Kdy naposledy jsem si lehla, jen tak do trávy, nepamatuji.
Od myšlenky k činu uběhlo pár vteřin a já ležela v trávě.  Nad hlavou blankytné nebe s výstřední modří, ptáci letící k lesu, bílé linky  na horizontu od letadel a pode mnou zem. Měkká, vlahá  a připravená mne na chvíli pochovat. Slunce vytahovalo mé pihy a já si přála, abych takhle mohla ležet dlouho, šíleně dlouho. 
Kouzlo okamžiku přeťal stín. Nade mnou stál soused a vyděšeně se tázal, zda mi není nevolno ?
Nechápal, že se jen tak válím na trávníku, nejsem ožralá a nemám infarkt.
Škoda, obrovská škoda, že jsem zapomněli , jak báječné je být blízko přírodě, pokud se jí člověk přiblíží, je pro sousedy podivín. Blázen, co se válí po zemi.
Neuměle jsem zachytila pár okamžiků, kdy mi bylo fajn, škoda jen, že fotky nevoní ...

















23 komentářů:

  1. Kdysi na gymplu, když napadl v Praze sníh jsme s kamarádem udělali z radosti několik kotrmelců na zasněženém chodníku a lidé si klepali na hlavu.

    OdpovědětSmazat
  2. Připomněla jsi mi, jak jsem se na zahradě domu, kde jsem jako dítě bydlela, točila dokola a pak si lehla do trávy a nebe nade mnou se točilo, všechno se točilo.

    OdpovědětSmazat
  3. Občas nějaké to malé bláznovství rozjasní den :-). Fotky jsou krásné, i když nevoní. A připomněly mi, že jsem ty rozkvetlé magnolie ve valdštejnské zahradě pořád nevyfotila. Ráno jdu do práce na "autopilota" a večer většinou spěchám. Taky bych se měla občas zastavit. Ale na zem si ve Valdštejnské zahradě raději lehat nebudu - buď mi mne vyvedla ochranka nebo ušlapali turisti :-D
    Hezké jaro

    OdpovědětSmazat
  4. Děkuji za nádherné fotky a za připomenutí zapomenutého, a přitom tak krásného.
    Simi, měj hezký den, Helena

    OdpovědětSmazat
  5. Většinou se válím v trávě když fotím, a to bývá docela často. A na chatě se válím v trávě na dece když se opaluju.... jen mi vadí jak po mě pochodují celé roty mravenců, kterým ležím v cestě za hledáním potravy. Ale jen tak někde na louce už jsem v trávě neležela strašně dlouho. Asi proto že ty louky plné kopretin, zvonků a máků, s podrostem voňavé mateřídoušky se někam vytratily... zmizely spolu s naším bezstarostným dětstvím a mládím ...

    OdpovědětSmazat
  6. Přesně tak. Běhali jsme, skákali, posedávali na zemi.Ale budeš se divit, moje mamka ten vztyčený prst z jara nade mnou měla. Totiž - když jsem chtěla už podkolenky místo punčocháču, tak jsem pokaždé slýchávala - až po svatým Jiřím :-))). Byla to hláška nejen mojí mamky. Takže jsme si s kamarádkami poradily vždycky po svém. :-)))) K jaru patří hodně květů, já vzpomínám na tzv. blatouchy. Takový potůček byl jimi při své cestě loukou vždy obsypaný. Potůček v těch místech už dávno vzal za své a ty žluté krasotinky už tak nějak moc často nevídám. Uf, to jsem se nějak rozepsala :-).
    Krásně jsi to nafotila a určitě ne neuměle!
    Měj hezké dny a Simi!!! Lehat na zem až po svatým Jiřím !!!!- to vylézají hadi a štíři, což znamená, že je už teplo :-).
    Hanka

    OdpovědětSmazat
  7. Na souseda se nezlob. Vždycky je lepší, když se zajímá, než aby byl netečný. Stane se, že člověkovi opravdu něco je a nikoho to nezajímá. Projdou kolem a myslí si své, a většinou to nejhorší. Jo poleženíčko v trávě, to je něco. Můj známý jednou pod skálou rychle zachraňoval člověka, který tam ležel v podivné pozici na břichu. Nehýbal se. Můj známý tedy seběhl dolů a zjistil, že je to fotograf slídící po broučcích a jiné drobné havěti. Ti fotografové jsou taky blázni.:D

    OdpovědětSmazat
  8. Blondýnko, u nás chodíme bosi všichni a rádi. Celé léto a podle toho celé léto naše přízemí domu taky vypadá. I vnoučata chodí bosa, i když vloni jsme řešili několikrát bodnutí do nožičky, ale i to k tomu patří. Není nic lepšího, než cítit zem bosou nohou. Díky za fotky. Do trávy si teď dva roky nelehám jen proto, že bych se nezvedla :-)

    OdpovědětSmazat
  9. Simi, máš naprostou pravdu. A co jsme si vyhráli venku! U potoka jsme stavěli rybníčky a dávali do nich pulce. V každém ročním období byla nějaká zábava. Na podzim se rozdělávaly ohýnky u pole, kde sbírali zaměstnanci JZD brambory. Vždycky nám nějaké dali, abychom si je ve slupce v popelu upekli. Ještě teď cítím, jaká to byla dobrota. Mamka byla přísná (spíš se o mě a bráchu dost bála), takže válet na zemi jsme se mohli, až když byla dost "prohřátá".

    OdpovědětSmazat
  10. Pravda, už jsem to také zapomněla a je to velká škoda. S jarem jsme vždy celá parta dětí vyběhly přes silnici na louku až k potoku, kde jsme posedávaly, trhaly podběl a obdivovaly žluté květy blatouchů. Z květů pampelišek pletly věnečky a domů se vracely s tmavými flíčky na rukách:-). Ale pak kde se vzal, tu se vzal, přišel povel: ,,Nelehej si do trávy, chytíš klíště," a ten se zakořenil tak hluboko, že z nich mám hrůzu do dneška:-).
    Jindra

    OdpovědětSmazat
  11. Když se na scéně objevil soused, málem jsem vyprskla smíchy! :-D Moc krásné fotky :-)

    OdpovědětSmazat
  12. Simčo, já lehám do trávy v létě často. Hlavně v podvečer,když už je od slunka za celý den vyhřatá a voní, cvrčci mi při tom hrajou večerní serenádu ... Miluju to :) Naštěstí nemám alergie, takže pak nekašlu a nesmrkám. Jen mám pak občas na zádech štípance od mravenců. Ti tu romantiku hned zabijou :o)
    Měj se prima, a za souseda buď ráda. Kdybys někdy opravdu padla, alespoň víš, že by tě bez pomoci ležet nenechal ;)
    Petra

    OdpovědětSmazat
  13. Je fakt, že jsem si už takhle dlouho nepoležel. Ale když jsem kdysi dávno jezdil po Provenci, na tamních voňavých loukách jsem často nocoval a bylo to moc fajn :-).

    OdpovědětSmazat
  14. V zimě jsme si lehali do sněhu a dělali "anděla". V létě jsme chodili bez bot skoro pořád, teď už leda v písku u moře. Je to škoda, ale na trávníku si musíš dávat sakra pozor kam šlapeš - pokud není tvůj soukromý.
    Fotky se moc povedly, krásné kytičky!:-)

    OdpovědětSmazat
  15. Tak já bych si před domem do trávy asi nelehla, protože bych vstala minimálně se třemi psími hovny na zádech... Ale jinak tohle válení v trávě miluju :).

    OdpovědětSmazat
  16. Jako děcko jsem si lehla do trávy, byl tam takový kopeček, jako polštářek a ono to bylo mraveniště, ti mi dali :-) Zdravím z kotárů a přeju pěkný šmigrúst :-)

    OdpovědětSmazat
  17. MNOHOKRÁT VŠEM DĚKUJI ZA KOUZELNÉ KOMENTÁŘE, KTERÉ KDYŽ ČTU, PŘESNĚ TUŠÍM, ŽE DOKÁŽEME BÝT LABUŽNÍKY ŽIVOTA A NEBO JSME NIMI BYLI.... A OBČAS ZASE MŮŽEME.

    OdpovědětSmazat
  18. Poslední dny mám podobné myšlenky. I když už nikdy nepocítím to co jsem cítila jako malá, vracím se k bezstarostnému dětství s malým princem. Když jsem s ním, dělám cokoliv jej nebo mě napadne. Na hřišti, v lese i doma. Válíme se po zemi, hrajeme na schovávanou, obdivujeme pampelišky atd. Když jsem s ním, jde všechno zlé na čas stranou. Přeji ti spousty krásných bláznivých dnů Simi :-)

    OdpovědětSmazat
  19. Čtu a usmívám se, poslední dobou se "válím" v trávě taky dost často. Je to fajn pocit, a je dobře, že jsme na to nezapomněli, aspoň někteří...
    Takže hlasuji pro to, občas si rozvzpomenout, vrátit se třeba v čase a udělat něco jen tak, pro radost, pro pocit, že můžu, že je fajn, tady a teď...
    Simi, měj se hezky a užij si jarních dní, ať už budeš stát i ležet kdekoliv...:o)

    OdpovědětSmazat
  20. Simi, krásné okamžiky, krásné fotky. Opět jsem se pobavila a nakonec ... není špatné mít souseda, který Tě zachrání, kdyby Ti náhodou opravdu špatně bylo. :o)
    Přeji Ti hezké Velikonoce. D.

    OdpovědětSmazat
  21. Furt by som sa rad do voniacej trvy zvalil, lenze odkedy som do nej - a inde - padol osemnastkrat nedobrovolne, mam trochu moc opatrnosti v hlave. Nevedel som napriklad uz vstat a stari dedkovia a mlade sestricky ma museli zdvihat! Ale poctivo trenujem, aj ked zatial len v stoje...

    OdpovědětSmazat
  22. Jak zpíval Karel Zich: "Je to paráda lehnout si na záda (a číst si)".
    A ty si navíc plnými doušky dopřáváš vůni krásných květů.
    A soused? Ten má mnoho podob :).

    OdpovědětSmazat
  23. No, tak nějak jsme vyrostli z dětství...

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.