O závazcích ....

Je tak jednoduché si v dnešní době pořídit zvíře, psa, kočku, rybičky, hada, krávu i slona.

Ta radost, když po bytě poskakuje psí miminko, na opěradle křesla vrní malá kočka, v teráriu se vyhřívá leguán, křeček už po desáté sedí za skříní a zpracovává své zásoby, které si sebou přinesl.

Jako naprostá samozřejmost nastupuje do našich životů péče o zvíře, stravování, hraní, láska, veterinární péče, spousta času, mnoho peněz.

V jedné diskuzi, kdy jsem se pozastavovala nad situacemi, kdy lidé péči o zvířata nezvládli, i když úmysly byly na počátku křišťálově čisté.  Následky už tak čisté nejsou a pak  se díváme v televizi na podvyživená, zanedbaná zvířata, leckdy na pokraji života a smrti. A právě v tomto rozhovoru jsem řekla, že kromě lásky cítím vůči mým zvířatům s přibývajícím věkem daleko více zodpovědnosti.

I já jsem zásadně letos pochybila, když jsem pro lidská trápení neviděla ta zvířecí.  

Pohádala bych se do krve, že se mi to nemůže stát. Vidíte a stalo.

Poučena jsem nasypala metráky popela na hlavu, přestala se zarputile hádat a mé tři  " závazky " si hýčkám. Metráky chlupů po celém bytě, noční šarvátky  či bitvy o pozice na škrabadle, rozlité misky, vysypané květináče v boji s bzučícím hmyzem, schované ponožky za pračkou, kusy žrádla rozmazané po koberci a tři čekající příživníci, vždy když otevřu dveře bytu. Sedí v řadě a čekají.

Jsou plně závislí na mé péči, na mém čase a jsou nedílnou součástí mého života. 

Ach, ten je ale přítulný ...

Přichází pod rouškou tmy. Po špičkách, bez baletních piškotů.
Vilně se usmívá.
Krouží jako upír nad svou obětí, mne si štíhlé, rachitické prsty.
Jeho dlaně spokojeně šustí.
Tolik let jsem čekal, těšil se na setkání.
Jak mocně jsi mne vzrušovala, přilévala olej do plamene naší lásky,
nyní tě ním spálím celou beze zbytku.
Přitulí se, svádivě se nakloní, hladí mé tělo.
Cpe se, dere se pod pokrývku, teplo.
Cítí lidské teplo, zpomalený klidný dech, odpočívající srdce.
Co bych to byl za milence, říká si. Chci tě a celou !
V atakách doráží, ve vlnách surfuje.
Bubnuje na poplach, chce vyvrcholit. Jednou, stokrát, tisíckrát ..
S věrnou družkou bolestí se zaháčkuje a nepustí.
Klidná noc ? Och nezdravé !
Proč bys chtěla spát, má drahá ? Jsem tu já, tvůj žlučník !

Sedím a zevluji.
Dopíjím kávu, dojídám banán a zapíjím vše vodou.
Jak zvrhlé, jak nemístné v ráji přežíraní, v mekáči v pražských Holešovicích.
Čekám na svůj doprovod a přemítám, jak si káva poradí s rozbouřeným žlučníkem.
Jo, zatím to vypadá skvěle, kávička a můj nový milenec se snesou na výbornou.
Sedím a očumuji.
Vpravo sedí fešák. Stylové oblečení, stylové brýle, dokonalý účes.
Je celý, celičký dokonalý. Usmívá se do mobilu a lehce si pohrává s vlásky malé holčičky.
Jeho malá, také stylová princezna snídá hranolky. Mňam.
Sedím a nestačím se divit.
O kus dál se pitvoří dovádivý taťulda. Má kolem krku šálu, usmívá se od ucha k uchu.
Jezdí autíčkem se svým synem mezi podnosy. A ten, světe div se, snídá hranolky. Mňam.
Sedím, kdyby nepršelo, odejdu. Raději.
Hned za mým krkem létají sprostá slova. Neurotický otec kárá své dva potomky.
Já jsem sprostá, já jsem hodně sprostá, muž má většinovou převahu.
Vulgarismy nade mnou, na svými potomky vším.
A že nevíte, co ráno v devět hodin snídají jeho dvě malé děti ?
Hranolky, kečup, tatarku a promaštěný hambáč. Mňam.
Cítíte tam z mé strany závist ?  Zášť nebo nepochopení ?
Ale kdepak ! Roste mi tu nová generace kamarádů, s těmi já pak budu ležet na chirurgiích.
No s nimi já si pak budu vyměňovat recepty na pooperační dietu.
Já taky nesnáším ty eko - matky s obilnými klíčky a sójovým mlékem.
Pořádně si nacpat pupík na snídani prosolenými hranolky a nebudeme se bát vlka nic !
Je třeba podporovat podhoubí, hýčkat novou generaci.
A pak budeme moci všichni svorně vyrazit do ulic.
Poneseme transparent Žlučníkáři, všech zemí, spojme se !

Poslechni, kdepak jsi se seznámila s tím přítulným fešákem, táže se kamarádka.
Vaše láska bude asi opravdová, když ti s takovou něhou tlačí hlavu do záchodové mísy.
Ale stejně nechápu, že se tě drží ?
Nepiješ. Nefetuješ. Nekouříš. Vlákninou se cpeš na tuny, jsi trapná.
Hele a ten jeden šlehačkový pohár za měsíc, no jsi k smíchu, děvče.
Přátelé jsou fajn, že :)
Jenže ono tomu tak celý život nebylo. Jako střadatel jsem do své kampeličky nakládala, nakládala.
Všechny ty kávy s cigaretkou místo snídaně. V poledne to samé a na večer vyluxovat ledničku.
Jak s čím kdo zachází, tím také schází.
Jen kdyby nebyl tak přítulný, můj drahý ....

/ za snímek děkuji Jonny Lidnerovi z Pixabay, mou podobu vystihl dokonale /
 

Můj úhel pohledu ...

Všimli jste si ?  Všude se deklaruje nástup jara.
Jaro ťuká, Jaro je za rohem, Jaro nakukuje, Jaro nám mává, Jaro už je mezi námi.

Mám to stejně jako vy, netrpělivě očumuji, co se kde zelená, co kde v přírodě raší a jako předvoj jarního radování beru výstavu orchidejí v botanické zahradě v pražské Troji.
Ta bývá každoročně pořádaná právě v předjaří. Mnoho let jsem byla vášnivým pěstitelem hybridních a pak záhy botanických orchidejí. Má rozsáhlá sbírka přírodních rostlin skoro z celého světa mne naučila vnímat přírodu a jednotlivá pásma. Kdo touží úspěšně pěstovat cokoliv, musí vnímat teritoria, ze kterých byla rostlina přivezena a přizpůsobit se. Nečekat, že se rostlina přizpůsobí nám, většinou je to cesta do pekla.
Ráda navštěvuji botanické zahrady, protože zde projdu s fotoaparátem celý svět, okusím klima tropů, subtropů, zchladím svou horkou hlavu ve studeném skleníku. Botanické zahrady vnímám jako celek, dívám se na exponáty, které zde rostou mnoho let, obdivuji i ty, které jsou zde zakomponovány jako součást různých výstav.
Letošní výstava se skutečně mimořádně vydařila, stálá expozice je ve vynikající kondici, rostliny bohatě kvetou a vše je doplněné o aranžmá botanických, hybridních orchidejí, sukulentních rostlin, nepřeberné množství kapradin. Vše působí uceleně, harmonicky.
Jen malý detail, chce si to maličko přivstat, davy lidí nechápou mou stále vystrčenou zadnici z nějakého záhonu.
Dle textu každý pochopí, mám problém. V botanické nemohu být celý den, protože bych vypadala podezřele a tak jsem se rozhodla splnit si jeden ze svých snů. Za pár týdnů vyrážím na jeden z nejkrásnějších ostrovů, na Madeiru. Zde se budu moci pohybovat po největších botanických zahradách pod širým nebem, po nejkrásnějších místech v době týdnu květinových slavností.
Můj úhel pohledu ... zblázním se .

Svět má naději ...

Hodiny patologie, mikrobiologie, chirurgie, interny a všech možných zdravotnických disciplín ze mne měly vykřesat to lepší já.  Od kožních defektů po infarkty myokardu, od slepoty po nádory, to vše bylo každodenní manou, s pokorou jsem přijímala první i stou lidskou schránku a pak kolem ní lehce stepovala. Odkrajovat z velkého bochníku ostrým nožem, jednoho pacienta vzkřísit, dalšímu zamávat a popřát jen a jen zdraví. Dívat se na vyhaslé oči bez života, jenž nešly mnohdy ani zavřít, obalit vychládající tělo do bílého prostěradla, označit černým fixem, jméno i datum úmrtí.

Neskutečně tenká linie života a smrti. A přesto jsem ten svět chloraminu, bažantů a krve milovala, 

s těžkým srdcem opouštěla, byly to roky hojnosti těla i ducha. Vzkvétala jsem a často jsem cítila, že právě pro tohle jsem se narodila.

Můj rozvrh života pro mne připravil jinou etapu a zdravotnictví mi připomínaly pouze televizní seriály.
S postupem času a let se naše vzájemné vztahy úplně zpřetrhaly.

Já a hrdá paní medicína jsme si přestaly tykat. Společnost se hnala úplně jinam, rychleji. 

Prachy, jenom prachy a zase ty prachy.

S nostalgií jsem vzpomínala, jak jsem v mladých letech své počínající kariéry utíkala přes park, abych byla co nejdříve u svých pacientů. V tom samém parku, za nějakou desítku let, jsem u keříku skoro zvracela, když jsem si uvědomila, že si jdu jako pacient lehnout do prostředí, které vonělo úplně jinou dezinfekcí než jsem měla pod kůží. Vybavila jsem si svou obvodní lékařku, která sedí za stolem, ověšená třemi zlatými řetězy, na prstech nasázené prsteny jako brambory v dlouhém řádku. Sahá na mne jen v rukavicích, asi se mne štítí. / též mne napadla myšlenka, aby si o mne neumazala své brilianty /  Při měření krevního tlaku mne zachvátí šílená panika, že se bojím, kdy mi manžeta tonometru vyrazí horní patro zubů, no, možná i dolní, nebudu troškařit.

Děsím se, třesu se, trpím syndromem bílých plášťů. Návštěvu lékařských ordinací, potažmo vše, kde sídlí zdravotnický personál, to vše mám jako mistr Jan v klatbě. Stává se ze mne mučedník, přehrávám si miliardy diagnóz a kdybych se místo toho mohla přihlásit na kurz věštění z koule, zaplatila bych si ho třikrát. 

Dívám se s despektem na tlustého primáře chirurgie, který než mi vypustí hematom po operaci, několikrát omývá svůj tučný obličej a není schopen se ohnout k mé noze. Cévní lékařka páchne cigaretovým kouřem jako tábornice u ohniště se špekáčkem na klacku a já se odvracím. 

Hledám slova, proč si před návštěvou lékaře začnu shánět Neurol ? 

Proč se mi, proboha, sevře vždy žaludek? Kde je ta svěží zdravotní sestřička, co běhala po koronární jednotce a snažila se jako o život? 

Bojovala o každý život a dnes je z ní posera s kytkou. Hlavně nemarodit, být stále fit, hlavně nemarodit !

No a pak se to stane. 

Do rodiny přijde skutečná nemoc, brzda života. Diagnóza zní tak brutálně, tak cize.

Mluvíte potichu, objímáte se jako naposledy a ta náruč je vřelejší.

Vyšetření se střídají v brutálním tempu. 

Mohu říci ne, když jsem požádaná? Nemohu, nechci.

Syndrom bílých plášťů v sobě zamknu, zakurtuji a nepustím ven.

A tak jednoho dne spolu vstupujeme do ordinace. 

Mám sevřené půlky, ale obě ňadra v relativním pořádku. Co musí prožívat ta, jejíž takové štěstí nemají ? 

A rozbíhá se film, dlouhý skoro hodinu a půl, na jehož hlavního hrdinu nikdy, skutečně nikdy nezapomenu. Lékař, kterému není nepříjemná žádná otázka, který se nebojí satisfakce a s lehkostí vysvětluje nelehké. Očním kontaktem udržuje konverzaci v takovém rytmu, že si připadám jako na pikniku, nikoliv při řešení prsního nádoru. Lidskost, empatie, pokora k lidskému žití a k ženě, k poslání ženy. 

V očích tohoto mušketýra paní medicíny vidím lásku k profesi, k medicíně a k lidem.

Každým dnem jeho života prochází tolik lidské bolesti a bídy a on se nezpronevěřil, není jen znuděným pěšákem našeho zdravotnictví, který za honí za hromadou peněz a prvotřídním autem.

Poprvé, po hodně dlouhé době cítím, že svět má naději, že my všichni máme naději.

Že bych přestala mít tik v oku, když jdu k lékaři ? ...

/  image by Mohamed Hassan on Pixabay, česky přeloženo ...moc ti ,Hassane, děkuji, tvůj obrázek se mi hodil k pozadí na blogu /

ŽENA ŽENÁM ....

Chtěla jsem začít nějakým duchaplným citátem, jsou jich tisíce a žádný můj.

Toužila jsem napsat či spíše opsat nějaký verš, jsou jich stovky a žádný můj.

A přesto mám pro vás, milé dámy, dívky, děvčata, milé ženy, jedno veliké barevné pozdravení a je jen mé. Je pro vás, je ode mne a nechť vás svět květin pohladí, potěší a každá z vás si najde tu svou.

Bez citátu, bez verše, ale od srdce vám přeji k zítřejšímu svátku ... lásku, zdraví a nezapomínejme být ženami, právě proto nás svět miluje.

Vláďou Mišíkem to končilo ....

Vykoupat, musím se vykoupat. Musím se vyvonět.

Za mlada jsem voněla jako chloramin, to všechny zdravotní sestry. Nyní, když se vracím z práce jsem pochodující špekáček.

A nebo anglická slaninka ?  Každý pes, kočka i masožrout  se rád tulí.

Foukací kulmou si honím vlasy zprava, vlevo se dělá koudel chlupů, až bude Troška angažovat čarodějnice, jdu do toho. První, peroxidová, první opravdová.

Dívám se do zrcadla a ...

Jsem spokojená. Na své dlouhé blonďaté ofině mám vytvořený okap, z kulmy se kouřilo jako o život.

Černá silná linka kopíruje spodní víčko. Řasy lehce slepené, špendlíkem je dělím.

V džínovém zapadám do zakouřeného prostředí.

Putyka páté cenové skupiny, kouř, smrad zpocených těl. Do rytmu se třesou mladá těla, dlouhé vlasy létají vzduchem a zakázané songy chrochtají ze starých repráků.

U pípy stojí dva příslušníci, pijí oranžádu / s vodkou /, kouří a těší se, až večer vklouznou pod peřinu za jejich tělnatou mamkou. Všechny přítomné živly již legitimovali, je čas dát si právě tu točenou.

Končíme, končíme, mládeži, zavíráme. A na závěr tu naší, zní z mikrofonu, zpěvák se usmívá a s prvními tóny běží do našich srdcí .... Usínám a chtěl bych se vrátit, o nějak ten rok zpátky, bejt zase malým klukem, kterej si rád hraje a který je s tebou ....

Svět mániček, svět dlouhých vlasů, zaprané džínoviny. Jak krásně se ploužilo na Blue Effect.

Co na sebe ? Stojím u almary, bože, těch hadrů.

Čím více jich je, tím horší je výběr. Kdy jsem se dopracovala k tak narvané skříni, jedné, druhé.

Stydím se, jaký konzum žiji, ale tuhle sukni jsem tam nemohla nechat, ta over size halena byla za hubičku. Nemám svědomí a vlastně proč ? 

Nechápu, proč jsem si v chodbě prosadila tu skříň se zrcadlem přes celou zeď. Dívám se na sebe kritickým okem a mám velikou prdel. 

Né prdel, ale takové ty pecny, které přetékají z džín. Z podprdy mi tečou kojením vytahané prsy a vlasy mám z domácího barvení lehce do oranžova. No co, no. 

Do časopisu mne fotit nebudou. Věším po bytě barevné medvídky s nápisem Veselé narozeniny, rozhazuji konfety. V mikrovlnce bublá pátý popcorn, chystám tabuli plnou kelímků, talířků a umělohmotných příborů. Na všech se usmívá dokonalá Barbie.

Za stolem sedí otrávené babičky a pomlouvají mojí jablečnou buchtu, málo cukru, hodně čokolády.

Štěstí, nemusím se prokazovat občanským průkazem.

Uprostřed obýváku tančí skupina holčiček, sukýnky vlají, hoši pobíhají s vrtulníky v ruce.

Miláčci, zlatíčka, budeme končit. A na závěr tu naší.

Z kazeťáku zní .... Chytila jsem na pasece žížalu, žížalu, žížalu, to protože utíkala pomalu, velmi pomalu.

Svět malých řádkovaných punčocháčů, svět krupicové kaše. Jak nádherně se trsalo na Dádu Patrasovou.

Jsem oblečená, nalíčená. Vůbec se mi nikam nechce.

Slavit kulatiny, rok od roku jich je víc. 

Beru kytici, plnou cigaret, čokolády, oslavenec miluje obé. Nevoním jako buřt, voní jako Julia Roberts, voním životem.

Vcházím do nazdobené restaurace. Ahoj, čau, dobrý den, jak se máte, jé vy vypadá skvěle.

Ty vole, ta je tlustá jako bedna kytu. Jo vona se rozvedla, aha. 

Stoly plné jídla a co můj žlučník ? Naštěstí, mám sebou léky. 

Oslavenec se směje, pije s každým, tančí s každým, každou. Děti se mísí s vnoučaty, vnoučata čumí do mobilů. Fotíme se zleva, zprava, na Instáč letí miliarda fotek, FB zažívá každou půlhodinu jiný status. Střízlivý, střízlivá, babička s dědečkem z máminy strany, milenka Pepíka z Oseka.

Tančíme, třeseme tělem, divoce rozhazujeme rukama, pot stříká.

Tam někde na pozadí běží v písních náš život. Smějeme se rokům dlouhých vlasů, připomínáme si  dětské mejdany se šumivým vínem tropického ovoce a konfet, drncání kočárků, kupování aut, bytů.

Odcházíme na ránem a na celé sídliště zpíváme ... Skončili jsme jasná zpráva, není komu z okna mávat víc, jasná zpráva rub, co nemá líc.

Otevírá se okno a sídlištěm zní ... Zavřete tu hubu nebo zavoláme policajty.

Svět kulatých narozenin, svět nás všech a zase konečně mohu ukázat tu občanku ... jak božsky se prokazuje totožnost narušitele veřejného klidu s Olympic  ... a svět je náš !