sobota 9. března 2019

Svět má naději ...


Hodiny patologie, mikrobiologie, chirurgie, interny a všech možných zdravotnických disciplín ze mne měly vykřesat to lepší já.  Od kožních defektů po infarkty myokardu, od slepoty po nádory, to vše bylo každodenní manou, s pokorou jsem přijímala první i stou lidskou schránku a pak kolem ní lehce stepovala. Odkrajovat z velkého bochníku ostrým nožem, jednoho pacienta vzkřísit, dalšímu zamávat a popřát jen a jen zdraví. Dívat se na vyhaslé oči bez života, jenž nešly mnohdy ani zavřít, obalit vychládající tělo do bílého prostěradla, označit černým fixem, jméno i datum úmrtí.
Neskutečně tenká linie života a smrti. A přesto jsem ten svět chloraminu, bažantů a krve milovala, 
s těžkým srdcem opouštěla, byly to roky hojnosti těla i ducha. Vzkvétala jsem a často jsem cítila, že právě pro tohle jsem se narodila.
Můj rozvrh života pro mne připravil jinou etapu a zdravotnictví mi připomínaly pouze televizní seriály.
S postupem času a let se naše vzájemné vztahy úplně zpřetrhaly.
Já a hrdá paní medicína jsme si přestaly tykat. Společnost se hnala úplně jinam, rychleji. 
Prachy, jenom prachy a zase ty prachy.
S nostalgií jsem vzpomínala, jak jsem v mladých letech své počínající kariéry utíkala přes park, abych byla co nejdříve u svých pacientů. V tom samém parku, za nějakou desítku let, jsem u keříku skoro zvracela, když jsem si uvědomila, že si jdu jako pacient lehnout do prostředí, které vonělo úplně jinou dezinfekcí než jsem měla pod kůží. Vybavila jsem si svou obvodní lékařku, která sedí za stolem, ověšená třemi zlatými řetězy, na prstech nasázené prsteny jako brambory v dlouhém řádku. Sahá na mne jen v rukavicích, asi se mne štítí. / též mne napadla myšlenka, aby si o mne neumazala své brilianty /  Při měření krevního tlaku mne zachvátí šílená panika, že se bojím, kdy mi manžeta tonometru vyrazí horní patro zubů, no, možná i dolní, nebudu troškařit.
Děsím se, třesu se, trpím syndromem bílých plášťů. Návštěvu lékařských ordinací, potažmo vše, kde sídlí zdravotnický personál, to vše mám jako mistr Jan v klatbě. Stává se ze mne mučedník, přehrávám si miliardy diagnóz a kdybych se místo toho mohla přihlásit na kurz věštění z koule, zaplatila bych si ho třikrát. 
Dívám se s despektem na tlustého primáře chirurgie, který než mi vypustí hematom po operaci, několikrát omývá svůj tučný obličej a není schopen se ohnout k mé noze. Cévní lékařka páchne cigaretovým kouřem jako tábornice u ohniště se špekáčkem na klacku a já se odvracím. 
Hledám slova, proč si před návštěvou lékaře začnu shánět Neurol ? 
Proč se mi, proboha, sevře vždy žaludek? Kde je ta svěží zdravotní sestřička, co běhala po koronární jednotce a snažila se jako o život? 
Bojovala o každý život a dnes je z ní posera s kytkou. Hlavně nemarodit, být stále fit, hlavně nemarodit !
No a pak se to stane. 
Do rodiny přijde skutečná nemoc, brzda života. Diagnóza zní tak brutálně, tak cize.
Mluvíte potichu, objímáte se jako naposledy a ta náruč je vřelejší.
Vyšetření se střídají v brutálním tempu. 
Mohu říci ne, když jsem požádaná? Nemohu, nechci.
Syndrom bílých plášťů v sobě zamknu, zakurtuji a nepustím ven.
A tak jednoho dne spolu vstupujeme do ordinace. 
Mám sevřené půlky, ale obě ňadra v relativním pořádku. Co musí prožívat ta, jejíž takové štěstí nemají ? 
A rozbíhá se film, dlouhý skoro hodinu a půl, na jehož hlavního hrdinu nikdy, skutečně nikdy nezapomenu. Lékař, kterému není nepříjemná žádná otázka, který se nebojí satisfakce a s lehkostí vysvětluje nelehké. Očním kontaktem udržuje konverzaci v takovém rytmu, že si připadám jako na pikniku, nikoliv při řešení prsního nádoru. Lidskost, empatie, pokora k lidskému žití a k ženě, k poslání ženy. 
V očích tohoto mušketýra paní medicíny vidím lásku k profesi, k medicíně a k lidem.
Každým dnem jeho života prochází tolik lidské bolesti a bídy a on se nezpronevěřil, není jen znuděným pěšákem našeho zdravotnictví, který za honí za hromadou peněz a prvotřídním autem.
Poprvé, po hodně dlouhé době cítím, že svět má naději, že my všichni máme naději.
Že bych přestala mít tik v oku, když jdu k lékaři ? ...



/  image by Mohamed Hassan on Pixabay, česky přeloženo ...moc ti ,Hassane, děkuji, tvůj obrázek se mi hodil k pozadí na blogu /

44 komentářů:

  1. Když je v těch očích všechno, co píšeš, naděje tu je. Ale ubývá jí jako deštných pralesů.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Mám v tomto ohledu hodně kritické oko, zatížené minulostí a tento člověk byl přesně snem, když člověk onemocní závažnou nemocí.

      Smazat
  2. Takový lékař je vzácný a chráněný druh. Každý nemá to štěstí se s ním setkat. Každý by chtěl být jím léčen...
    Chudobka 1970

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že ty jsi člověk v tomto skutečně povolaný, ty víš, jak složité jsou momenty, když řešíš onkologické problémy.
      Souhlasím, měl by být chráněn.

      Smazat
  3. Dočteno, tak milý konec jsem nečekala. Díky lidem na svém místě a jenž vědí a chtějí tady být pro lidi. J.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. A když je ten konec v životě poplatný, když se skutečně stane, je to dar.

      Smazat
  4. Takového mám ortopeda. Vysvětlí, krásně ti do sladkých slov zaobalí a řekne to, že jseš stará kredenc takže ty zatracený klouby prostě bolej a budou bolet dál a víc. Ale řekne to mile a i když je o hodně mladší přidá se do toho taky slovíčkem my. Vypadáme pořád dobře, ale už nám není dvacet..... a to mu pak i ten skrytý význam odpustíš.... A mívali jsme takového zubaře, a ještě mám i takového gynekologa. A to je navíc i obrovskej sympaťák a móc hezkej chlap. i když o něm jdou tam - tamy že patří k hochům. Tudíž zatím hlavně tu ortopedii vidím na ty návštěvy v módu Docela se těším...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Je skvělé, když jde člověk k lékaři s důvěrou, s pocitem, že nepřekáží, protože když přijde závažné onemocnění, je tento člověk v hodnotě zlata.
      Zde už jde o další život a když ho má v ruce kretén, zpátky vrátit nelze nic.

      Smazat
  5. Blondýnko, díky svojí práci, kdy jsem taky trochu čichla ke zdravotnictví, mám ve svém okolí většinou úžasné lékaře, za kterými jezdím světa kraj už spoustu let. Ale poslední dva roky mám bílé pláště předepsány, takže taky se setkávám s lidmi, kteří by tohle povolání dělat fakt neměli. Měj pěknou neděli.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Bohužel, když ještě navíc vidím v nemocnici jednání se staršími lidmi, děsím se bezmocnosti, děsím se momentu, kdy budu na takových závislá.

      Smazat
  6. Práce ve zdravotnictví by nebyla pro mě. Nemám na to žaludek ani ten správný cit. A jo, člověk je radši, když k doktorovi nemusí, myslím, že tak to má spousta z nás.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Pro mne už také né, psychika je poznamenaná a jsem citlivější, když je člověk mladý, spoustu detailů neřeší.

      Smazat
  7. Od ledna procházím maratonem vyšetření a zřejmě i mě postihl syndrom bílého pláště, i když jsem na něj nikdy netrpěla. Jak ráda bych potkala takového mušketýra!
    Přeji, ať vše dobře dopadne.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Milá Janinko,
      tak ať jde vše u "běloušů" co nejlépe. Být pacientem je naprd...

      Smazat
    2. Držím palce, ať vše dopadne na výtečnou, dotyčného lékaře bych klonovala!!

      Smazat
  8. Ono je to vždycky o konkrétním člověku. V každé profesi, která "pracuje" s lidmi (ať už je to zdravotnictví, školství, přepážka na poště, obchod...) jsou lidí, kteří by ji dělat neměli. Jen v tom zdravotnictví to víc křičí, protože to se dotýká toho, co je nejcennějí a tam většinou přicházejí lidé bolaví, takže zranitelnější.
    Hezký den

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když jde člověk bolavý, přesně, jak píšeš, je zranitelný. Když jde člověk s onkologickým nálezem, už jde o bytí či nebytí a tam by měli vždy sedět lidé, kteří mají srdce, empatii a své povolání milují.

      Smazat
  9. Milý Simínku,
    když si vzpomenu na své spolužáky, je mi jasné, PROČ to ve zdravotnictví vypadá tak, jak to vypadá... Většinou celé studium přežili právě tihle "počtáři", kteří si rychle spočítají, že pacient přežije skoro všechno, jak říkávala moje spolužačka (takže pak moc nezáleží na tom, jak ho MUDr. ošetří) - a nejvíc se vyplatí pacienta co nejrychleji vyhodit z ordinace - protože pak často přijde znovu...

    Neříkám, že takoví byli všichni - měli jsme tam například jednu vzácnou skupinu, kde jsem párkrát nahrazovala zameškaná cvičení - a tam to byli téměř bez výjimky moc milí lidé. Ale jinak... :-( Byla to holt Praha, Pražáci bývají tvrdšího zrna, jak mě přesvědčil už internát střední školy.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Doktorová, jak ty máš zase pravdu !!
      Počtáři jsou krásný výraz pro dobytky bez svědomí, kteří si nechají zaplatit i od penzistů, je mi na blití, jak i dnes se všude otevírá čelem a přitom mnoho lékařů si vykazuje výkony, které v životě neprovedli.
      Nejsou všichni stejní a díky bohu. Protože pak když má člověk skutečně závažný problém, tohle je vzpruha nevídaných rozměrů.

      Smazat
  10. Mám asi štěstí, že se většinou setkávám s lékaři, kteří vyslechnou, poradí a když je čas, tak si i popovídají. Ať je to paní doktorka na endokrinologi, alergologii nebo můj gynekolog a další. Když jsem v 50 letech šla na první gynekologickou operaci, tak jsem absolvovala i předoperační vyšetření na gynekologii. Přítomni byli primář odděleni a lékař, který mě pak operoval. Oba se mi představili, podali mi ruku. Pan primář mě vyšetřil, všechno mi vysvětlil. A nesmím zapomenout na sestřičky i sanitáře bez kterých by to také nešlo. Pracovala jsem krátce jako sanitářka na interně a měla jsem tak možnost poznat jejich náročnou práci blíž. Vážím si jich. Vím, že všichni nejsou stejní, jak lékaři, tak ostatní pracovníci ve zdravotnictví, ale já se většinou setkávám s těmi, co svou práci dělají dobře.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Svou práci jsem milovala a trvalo mi deset let než jsem se srovnala, že už se do nemocnice budu vracet jako pacient a nikoliv jako sestra.
      A jako pacient jsem se skutečně zhrozila, za třicet let se zdravotnictví hodně modernizovalo, ale lidství a empatie, přístup k pacientovi šel do prdele. Je to hodně silný výraz, ale mohu srovnávat.
      Tobě blahopřeji, já v mém okolí takovou pohodu nezažívám, už jsem se poohlížela po jiné obvodní lékařce.

      Smazat
  11. ... a za vším hledej jen člověka! Když je člověk v životě pacholek, tím, že si navlékne bílý plášť se to fakt nezlepší... Stejně jako ve všech profesích, i tady se ti slušní, empatičtí, připravení pomáhat a podržet v těžkých chvílích najdou - musíme hledat!!!
    Simi, držte se! Hezkou neděli, Helena

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dneska je možnost si vybrat lékaře, ovšem pokud jsi při onkologickém onemocnění limitovaná časem, pak je dar, když potkáš takového lékaře.

      Smazat
  12. Když ono to je všechno o tom, že ne každému je dána do vínku schopnost s lidmi jednat, natož je pak léčit.
    Kéž by to ti "vyvolení" mušketýři nevzdávali. Tady víc než kde platí, že pečovat o nemocné není povolání, ale poslání.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Nemocný a starý člověk je hodně zranitelný, skutečně záleží, když lékař projeví i slovem sounáležitost, sdílí, pak si člověk připadá, že ho nemoc tak nesrazí, tak nezasáhne.
      Já za sebe bych si moc přála potkávat více takových lékařů, sester.

      Smazat
  13. Dostala jsem nálepku pacient. A k tomu mám černé na bílém, že trpím "hypertenzí bílého pláště". To jsem to dopracovala. :-)
    Mám také štěstí na jednoho doktora, ke kterému chodím na ORL už víc než dvacet let. Dalo by se říci, že už spolu máme známost. Je citlivý, milý, příjemný, ohleduplný - ovšem kdykoliv k němu jdu, jsem od dvou někdy až tří hodin ráno vzhůru, mám průjem a klepu se jako drahý pes. Jednou jsem se mu přiznala a on se od té doby neptá: "Tak jak se máte?" Naopak na mně vybalí: "Tak co, kolikrát jste byla?" Jiného by se to dotklo, ale já jsem za tu otázku šťastná, protože se můj stres z endoskopie okamžitě vytrácí.
    Doktor bydlí ve stejné čtvrti jako já, takže se občas potkáme při nákupu, či na poště nebo jen tak na ulici. A mně pokaždé začne bolet břicho.
    Možná, kdyby se mně zeptal???

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já si myslím, že pokud změním obvodní lékařku, tlak se mi srovná.
      Přicházím s pocitem, že obtěžuji a odcházím s vysokohorským tlakem !!!
      Vaše čtvrť je krásná, osobně bych tam mohla bydlet :) / naštěstí jsem u nás kápla na skvělou veterinářku, tak nemusím jezdit až k vám.

      Smazat
  14. Můj doktor mi jen řekl, vy si ale umíte zkomplikovat život. To bylo to šťouchnutí do oka. Byla jsem moc ráda, že to víc nekomentoval...:D

    OdpovědětSmazat
  15. U mé praktické lékařky oceňuji její "dochvilnost". Ač má ordinovat od 07.30 hod, začíná, jak se jí to hodí. Od devíti, půl desáté, prostě jak chce. Přes kamarádku (zná snad každého doktora) jsem získala výbornou plicařku a jinak se sama domlouvám, kam jít, pokud potřebuji na nějaké odborné vyšetření. Ještě, že je ta možnost. Samozřejmě jsem šťastná, když nemusím nikam. Nebaví mě prosedět v čekárně čtyři hodiny a to opravdu nepřeháním.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ve svém životě jsem měla dvě obvodní lékařky. U jedné se čekalo čtyři hodiny jako u tvé, takže jsem odešla, protože jsem to prostě nedávala.
      No a nyní nečekám, ale mou lékařku obtěžuji, chová se k pacientům jako k hovadům a není to jen můj názor, sešlo se jich daleko více i od lidí, se kterými se neznám.
      Nazrál čas, zvednout kotvy!

      Smazat
  16. O rozdielnej starostlivosti a prístupe v zdravotníctve by som mohla písať knihy ... Pred dvoma rokmi som neverila, že by také rozdiely mohli existovať ... A potom syn prežil rozsiahlu pľúcnu embóliu s poškodením mozgu. V nemocnici v Bratislave ho odpísali (nevidel, nechodil, trpel bolestivými kŕčami) ... a tomu zodpovedala aj starostlivosť o neho zo strany lekárov, sestier ... Sanitárky, tie sa starali ... Potom sme mu vybavili prevoz do regionálnej nemocnice a tam ho dali do poriadku. Urobili nemožné ... postavili ho na nohy, naučili chodiť, rozprávať. Protekcia samozrejme ... no ale čo neurobíš, keď si v koncoch ... Dnes po dvoch rokoch mladý muž žije plnohodnotný život ... robí, šoféruje ... a ja som neskutočne vďačná pánom doktorom a ich prístupu hore na severe Slovenska ... Simonka, maj krásne dni ... L.

    OdpovědětSmazat
  17. Když tohle čtu, vlastně vám mohu blahopřát, protože jste měli neuvěřitelné štěstí, vše mohlo dopadnou doslova tragicky. Je krásné číst, že v praxi se lidé dokáží skutečně starat a vrátit do plnohodnotného života, musel to být očistec.
    Mladý kluk a doslova v prdeli, troska, to musí být pro rodiče neskutečná bolest.
    Přeji vám jen to dobré a hlavně zdraví !!!!!

    OdpovědětSmazat
  18. Pár takových "správných lidí na správném místě" znám. Jen mám pocit, asi stejně jako ty, že jich je čím dál méně..... Ale zaplať bůh za ně. I těch pár jednotlivců nám dokáže vlít pozitivitu do žil... Tu pozitivitu, kterou někteří potřebují ba přímo životně....
    Měj prima dny, Petra

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Když člověk uvažuje o bytí či nebytí, jsou právě tito lidé neuvěřitelný přínos, nedokážu si představit, kdyby tam seděl hulvát nebo taková hvězda, která sedí u nás na obvodě.
      Cítím, že kdybych měla skutečně problém, nikoliv rýmu nebo kašel, přála bych se setkat s tímhle pokladem.

      Smazat
  19. Naštěstí jsem zatím nenerazila na nějakou nepříjemnou péči nebo nezájem zdravotního personálu o mne nebo někoho blízkého. Ale věřím, že přístup mnohých není vůbec profesionální, že dokonce dokážou dát pacientovi najevo, že je obtěžuje. Jít na vyšetření se strachem, jaký bude výsledek je asi u všech normální, ale když víš, že jdeš k někomu, z koho cítíš nezájem? To už je horší. Nedej Bože ležet v nemocnici a být odkázaná na pomoc někoho, kdo tě skoro nenávidí, protože ti má třeba pomoci s vyprazdňováním. Ano je to o penězích a to je ta největší hrůza. A možná je to ve státních institucích ve všech. Naše nemocnice je soukromá a zdá se, že funguje OK.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kamarád mi vyprávěl minulý týden, jak se jeho maminka bojí a stydí si říct, týden nebyla na velké a nikomu z personálu to není divné. Břicho má jako nafukovací balón, nemůže se pomalu otočit na lůžku po zlomenině.
      Když tohle poslouchám, bojím se stáří víc a víc.

      Smazat
  20. Když má člověk na doktora štěstí, je to vždycky takový malý zázrak. Jen věčná škoda, že to není raději něco zcela běžného a normální, co by narušil jen občasný nepovedený exemplář.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Trochu bych to nastavila jako zrcadlo společnosti, prachy, prachy, prachy.
      Skutečně mohu porovnávat a přístup k pacientovi se změnil v tom nepodstatnějším. Není čas, protože čas jsou peníze.

      Smazat
  21. Na přístup doktorů si nemůžeme stěžovat, velká většina je ohleduplná a přátelská, taktéž i personál. S pacientem se zachází jako s klientem. Jen se dost dlouho čeká - pokud není urgence - na vyšetření u specialistů, takže kdo na to má, jde soukromě, tam je místo hned.
    Není to správné, protože na kvalitní zdravotnictví by měl mít nárok každý.
    K obvodnímu lékaři se můžete i objednat na určitou dobu, jsou poměrně přesní ( plus mínus hodinka :-))

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. O našem zdravotnictví se říká, že v poměru zbytku Evropy jsme na předních místech, úroveň je vynikající. O přístupu se nepíše, není důležitý.
      Co ovšem socialisticky zůstalo a nezměnilo se, otevírají se dveře čelem, flašky, bonboniéry, obálky, welnes pobyty, to zůstalo.

      Smazat
  22. Simi, je to vše o lidech. Včera si na práci lékařů stěžovali na oslavě, kde jsme byli. My s Mírou po loňské příhodě jsme mohli zase jen a jen chválit. Tak snad nebude všude tak špatně.
    Moc hezky jsi to sepsala, držím pěsti, ať vám vše dobře dopadne. D.

    OdpovědětSmazat
  23. Přála bych každému, který se potýká s onkologickým problémem, jen samé pozitivní lidi s konstruktivním přístupem, se srdcem a hlavně bojovníky s časem, to je nejdůležitější.

    OdpovědětSmazat
  24. Povolání sestry musí být psychicky náročné, jak píšeš fixem označit vychládající tělo, musí poznamenat náladu na celý den,

    Dnes u lékaře mají jako první a hlavní starost vidět průkaz zdravotní pojišťovny. Mimo to mají trvalý příjem za každého pojištěnce, aniž by vůbec někdy do ordinace vstoupil. A když vstoupí, hned se točí ruleta výkonů.

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.