sobota 4. dubna 2020

Nácvik na stav nouze ...

 ....  aneb co se v mládí naučíš, ve stáří jako když najdeš.


K prázdninám patří voňavá rána. Slunce nad obzorem, ptačí zpěv a papírový kufr.
Stála jsem před vrátnicí Severočeských tukových závodů a poslouchala svou matku.
Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Mé nitro hořelo nedočkavostí.
Roztěkanost mne nutila se dívat na všechny pionýry a pionýrky, já totiž jela poprvé na pionýrský tábor. Bez rodičů, bez věčných tahanic, láteření, poučování.
Tři týdny blaha, nevázané konverzace, volnost. 
Nezapomeň smrkat do kapesníku, převlékni si každý den kalhotky a ponožky, vyčisti si zuby, učeš se,
neznič si plátěnky a poslouchej. 
Mlask .. jedna pusa, mlask .. druhá pusa a nirvána na dosah.
V chatkách u rybníka to byl ráj. Vedoucí kádr nebyl řádně prolustrován, měli jsme spoustu volného času a nikdo nás moc nehlídal. Ruce od špekáčků při ohni jsem si otírala do kalhotek, špínu mezi prsty na nohou jsem si u vody odrolila, gumu u tepláků jsme nešikovně praskla a tak jsem chodila s uzlem na břiše.
Měla jsem ze sebe radost, takovou tu, která vyvěrá přímo od srdce. Věděla jsem, že nesmírně potěším maminku, má to u té pračky vždy tak těžké, nadře se než prádlo natahá ke ždímačce.
Proto jsem vůbec nechápala, proč jsem po návratu dostala facku přes celou tvář ? 
Na uvítanou jsem si to vůbec, ale vůbec nezasloužila. Žena, která mne porodila, ronila slzy a zároveň velice sprostě ventilovala přetlak, který způsobil můj papírový kufr.
Celý pobyt jsem smrkala do rukávů, kalhotky jsem si převlékala, až když nebraly omastek od táboráku, od plátěnek jsem ztratila tkaničky a bílý límeček u jediných šatů stál v pozoru od krku, dekorovaný borůvkovými knedlíky nebo koláčem, mezi zbytky máma odrolila i maštěné brambory. Ve vaně mi drsně rejžákem pucovala meziprstí a řvala nahlas na celý dům, že takové smradlavé čuně neviděla. 
Největší příkoří následovalo. Matka pionýrky Hlavničkové k nám přiběhla a jediné, co se jí z patra dralo, znělo asi nějak takto ...Taky máte vši ?
Taky. Ještě ten den doznal můj sestřih blonďatých vlasů velice zajímavého tvaru. Ani kastrol nebyl vyjmut pro tentokrát z linky. Stříhalo se podle ruky, v obrovském afektu.. 
Separovaně jsem musela sedět na chodbě, čelo mne pálilo a nejpotupnější chvíle jsem zažila s malým hřebenem zvaným všiváček. S hnídami, odkládanými na noviny odešel poslední pocit svobody a rozletu. Na pionýrský tábor jsem už nikdy nejela.  / můj první zákaz cestovat /

Jezdili k nám vždy na jaře. Mezi dveřmi jsem dostala krabičku cukrkandlu a pochvalu.
Lámanou češtinou jsem se dozvěděla ..  že já zase veliký a zase jsem vyrostl.
Moje máma je k smrti nesnášela, nééé, že se narodili jako Němci, ale že jim vůbec nerozuměla.
Když jsme za velikým stolem jedli svíčkovou pečeni s houskovým knedlíkem a brusinkami, kysele se usmívala a procedila, že už by měli zvednout kotvy.
Otec významně protáhl obočí, měl své kamarády z Karl - Marx- Stadtu moc rád. Probírali spolu politickou situaci, ale ze všeho nejvíce botanické orchideje, které všichni vášnivě pěstovali.
Díky mezinárodním vztahům a šikovným šífákům si mezi sebou měnili rostliny z daleké Brazílie, Peru či Ekvádoru. Moc ráda jsem se na ně dívala, když ve skleníku zářili nad rozkvetlými cattleyemi.
Zaujatě jsem poslouchala, tak moc, abych nemusela pomáhat s nádobím.
Cucala jsem kostičku cukrové pochoutky, když mne zaujala vůně. Na stole stály čtyři sklenky.
Nenápadně jsem usrkla z jedné. Smočila jsem jazyk zas. Ooooo, ta chuť. 
Domácí ořechovka od sousedky Holešovské mne oslovila. Až tak, že jsem tři vyslupla bez větších problémů. Pokoj se točil, já se točila, mohutně škytala.
Máma mi hlavu strčila pod studenou vodu a přihřála mléko. Věděla, že stačí pouze přičichnout a začnu dávit. Ořechovka mi létala i nosem. S hlavou nad záchodovou mísou, jsem musela slíbit, že už nikdy Němcům kořalku nevypiju. 
Otec se večer pozastavil nad mezinárodní ostudou a máma pouze lakonicky pronesla, ať si každý zamete před svým prahem a oni si můžou v Saské Kamenici i vyluxovat. / zákaz se sdružovat a to nejen s Němci :-) /

Ke každému domu pes. I u našeho jeden běhal. 
Štěně boxera s nádherně hnědou srstí jako právě stočený med. Divoký, šťastný a tak trochu neřízená střela. Stále nebyl čas na výcvik a náš pes rostl, mohutněl a choval se jako malý blázen.
Chodili jsme na vycházky. My tři. Já, mladší brácha a pes.
Na louce jsme házeli míčkem, klacky a prožívali skvělé chvíle.
Ulice, kterou jsme se vraceli domů, se prozaicky jmenovala Na poslední cestě.
Rozdováděný pes se ve chvilce nepozornosti vytrhl a otevřenou branou doslova vlétl na hřbitov mezi hroby. Pocit svobody a nový prostor  nabudil v našem psím kamarádovi dojem, že může úplně, ale úplně všechno. Trhal stuhy z věnců, mlátil věnci o mramorová sousoší.
Kytice z váziček nekoordinovaně roznášel od nebožtíka k nebožtíkovi, co na tom, že mu nepatřily.
Údolí klidu a posledního odpočinku se měnilo v chaotický nepořádek. 
Několik truchlících žen se domáhalo klidu a pořádku, což neměly v zásadě dělat, rozdováděný pes jedné z nich vytrhl hodobožovou kabelku, druhé skočil za krk.
Nad celou apokalypsou se rozeznělo jednou ohlušující a atakující ... Ronalde, na místo.
Dorazila naše máma, která nám šla naproti. Pes ve vteřině ustal a sedl si s hlavou svěšenou směrem k zemi.
Do setmění jsme uklízeli vsypovou loučku, jednotili věnce a kytice a z pokladničky jsme museli zaplatit čistírnu sousedce Hubáčkové, která měla kolem krku na flaušovém kabátě vosk a bahno.
/ zákaz vycházet, zaracha jsem měla na měsíc /

Říkám si, proč teskním po cestování ? Tak jistě, dnes si beru prádlo denně a špínu si nedrolím. 
Říkám si, proč je mi tak smutno po nejbližších ?  Ořechovku už nepiju, mám německý vysavač Vorwerk.
Říkám si, proč mám zase toho zaracha ?  Abych se nepotkala se sousedkou Hubáčkovou, která je už deset let v Pánu.
Přeji vám krásný víkend, možná stejně jako já, přijdete na to, že už jste nouzový stav nejednou trénovali ....




59 komentářů:

  1. Paní Blondýno prosím jste to Vy, kdo reagoval na článek na blogu Doktorka se srdcem? Po přečtení jsem se chtěla o té osobě dovědět něco více a nic. Mudr. Dorka Datlová není k dohledání. Na její blog jsem se dostala náhodou, nejsem její fanynka. Máte nějaké povědomí o tom, co je to za člověka? Celé to zavání. Děkuji za odpověď. S pozdravem zdravému rozumu Marie

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Paní Marie, ano, jsem to já, kdo reagoval na článek zmíněného blogu.
      Po vydání článku a následné reakci autorky je pro mne věc uzavřená, nestojí mi více za další vyjadřování. Do jaké míry to zavání, nechám na posouzení každého jednotlivce. Autorka vystupuje pod pseudonymem, takže nedohledáte.
      Z mé strany ... krásné a zdravé dny.

      Vymazat
    2. Ano, zavání, ba přímo smrdí.

      Vymazat
  2. Blondýnko, já ta tvoje vzpomínání tak miluju! :-)
    Nám maminka cestou na tábor nikdy nic nepřipomínala, byla ráda, že bude mít chvíli oddych, byla na nás úplně sama a já se na ní za to nezlobím. Za to já, když jel prvorozený poprvé na tábor, jsem byla vtělením tvé generálky. Když jsem po návratu drhla ve vaně to smradlavé cosi, myla mu vlasy (vši naštěstí neměl, na tom jeho centimetrovém sestřihu by se jim ani moc nelíbilo) a mezitím, co se oplachoval, jsem téměř s pláčem tahala z tašky JEDNY špinavé slipy a JEDNY špinavé ponožky, které jsem málem zlomila, jak špínou a bahnem stály v pozoru. A to ho tam s ním byla má skorošvagrová, lékařka psycholožka :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem moc ráda, že nás takových " čistotných " je víc.
      Tenkrát, před lety byl tenhle tábor neuvěřitelný průšvih, vůbec se o nás nestarali a padali kvůli němu hlavy. Všichni jsme byli zavšivení, objevil se i nějaký vážný úraz.
      Samozřejmě my děti jsme to viděly zásadně v jiné rovině.

      Vymazat
    2. No, my když se vraceli tenkrát z tábora se sestrou, tak to byl taky průšvih, tedy, on celý tábor byl jeden veliký průšvih - byli jsme tam namíchaní s děckama z děcáku, polovina z toho byli cikáni, kradlo se tam, myli jsme se v potoce, o stravě ani moc nemluvím. Nám to tak tenkrát nepřišlo, brali jsme to jako bojovku o přežití, ale maminka si myslela něco jiného, když jsme jí po návratu se sestrou pozvracely nově vytapetovaný pokojíček :D. Od té doby jsme na táboře nebyly.

      Vymazat
  3. Simči, opět jsi zabodovala.
    Krásný příběh ze života.Přeji nádherný sluníčkový zbytek víkendu.Já jsem trochu tak z nervama v prdeli, vnučka se vrátila před třema týdny z vysoký z koleje a najednou 39horečka a bolesti v krku.Tak se modlím, aby to byla jen angína.Martina

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Věřím, také bych měla nerva a také bych byla v prdeli.
      Když se jedná o naše blízké, naše lásky, strach vygraduje do velikých rozměrů.
      Je mladá a zdravá, to jsou atributy, které rozhodují.
      Držím vám palce, zkus ořechovku, pomáhá :-)
      Jinak na vás myslím a držím všechny palce !!!

      Vymazat
  4. Simi, jak se zdá všechno už tu bylo a ty máš evidentně na dnešní stav natrénováno.
    Pěkný víkend

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Až pojedu na hřbitov, poděkuji generálce za výcvik a přípravu, kdyby věděla :-)

      Vymazat
  5. Vlastně si nepamatuju, že bych měl někdy vyhlášený podobný "nouzový stav". Ale je pravděpodobné, že pouze milosrdně zapomínám a pamatuju si jen to, co chci.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já díky svému celoživotnímu naložení, temperamentu a neustálému pnutí, jsem měla k nouzovému stavu často našlápnuto. Šla jsem tomu naproti..
      Vzhledem k faktu, že jsme se mohly jako děti svobodněji pohybovat než třeba dnešní děti, byl to průšvih za průšvihem včetně rozbitých oken a kolen :-)

      Vymazat
  6. Na pionýrské tábory jsem nejezdila, protože maminka učitelka nechtěla zabírat místo dětem pracujících lidí a nechtěla, aby ji pomlouvali, že má prázdniny a děti strká do tábora. Samozřejmě nám to bylo líto a tak jsme jeden tábor absolvovali. A bylo to velmi podobné těm tvým zážitkům. Vši, zaracha a další životní radovánky máme také natrénované. Můj brácha jednou dopil všechny sklenice vína po početné návštěvě než ji naši vyprovodili k autům. Táta ho vyhnal z domu a ať se hodinu nevrací. Jenže už bylo hodně pozdě, tak mamka chodila venku s ním, aby se mu něco nestalo.
    Už vím, odkud pochází tvá vášeň pro orchideje. Hezkou neděli.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děti vždy touží kopírovat dospělé, cpou se do jejich oblečení, snaží se o stejné zlozvyky včetně kouření a alkoholu, bože, utíkáme v čase, abychom se s přibývajícími křížky snažili to zvrátit a zastavit :-)
      S otcem jsem si nerozuměla, na téhle planetě jsme spolu nebyly ve stejný čas, ale mnohé jsem od něj okoukala a mnohé zdědila. A orchideje jsou to, kde bychom našli společnou nit, společnou vášeň, bohužel, nikdy jsme to nestihli, tak třeba jindy a jinde.

      Vymazat
  7. Nechápu reakci tvé mámy po příjezdu z tábora. Promiň, ale přijde mi to hrozné, takhle přivítat dítko. Moji dva kluci nebyli žádní svatoušci, ale pokaždé je čekala milujicí máma...(◍•ᴗ•◍)❤

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemusíš se omlouvat, moje máma byla jaká byla, typicky válečné dítě již starší ženy a ta jí lásku neuměla vyjádřit. Ona sama to celý život nedokázala, prala se s tím, bojovala. Určitě nás měla ráda, jen to neuměla, Chtěla objímat, chtěla hladit, jen nevěděla jak. Až když se mi narodila dcera, upustila stavidla a objímala, laskala, hladila.

      Vymazat
  8. Prostě a obyčejně děkuji!
    A přeji hezkou neděli! I když máme zazacha. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přiznám se, že nyní se píší články strašně těžce.
      Dobu, kdy jsem dala pár fotek, tři řádky a měla jsem splněno, tu mám již za sebou, lidé ode mne očekávají automaticky nějak víc.
      Psát složitá témata se nehodí, fotit furt dokola kytky taky nejde, nejsem fotografický blog. No a bohužel i ten humor vázne.
      Takže jestli jsem potěšila, děkuji.
      Už aby ten čas přešel a bylo možné psát i mimo zaracha :-)

      Vymazat
  9. Ať přemýšlím, jak přemýšlím, nějak jsem se těmhle zákazům unikala, jako dítě tedy.... můj asi jediný zarach jsem dostala až v šestnácti letech a to, že jsem nesměla jet sama na víkend na chalupu! Ten záchvat vzteku kterej jsem dostala moje maminka zchladila jednoduše. Vzala vařečku a přerazila jí o mě! Ono to bylo jediné co mohla udělat, páč jsem byla o dvě hlavy vyšší než ona....a byl. Ostatně těch vařeček o mě zařvalo podstatně víc a rozhodně to na mě nezanechalo žádné doživotní trauma. Asi jediné. Že neumím krást, že zdravím a že neubližuju slabším. A že mám celkově slušné vychování... :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje generálka o mne přerazila, co jí přišlo pod ruku.
      Moc si nevybírala, když měla po ruce ramínko, bylo to ramínko, když právě vyndala z pračky, byly to bráchovi punčocháče, jednou jsem měla přes tvář řádky :-)
      Štěstí, že tenkrát nebylo moderní vodit děti k Chocholouškovi :-)

      Vymazat
  10. Krásné vzpomínání, mám z článku teď úplně nostalgickou náladu. Máma mi vyprávěla, že já tradičně vždy dopíjela skleničky po návštěvách, když se právě všichni loučili v chodbě... teda asi se to stalo jen párkrát a pak už na mě dávali sakra pozor. :) A líbí se mi, že aspoň ty dětské tábory se snad už léta nezměnily, protože ač jsem nebyla na pionýrském, ale na skautském a pak ještě nějakém jiném, zážitky mám dost podobné jako ty. Díky za to vzpomínání!

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já měla jako dítě sklony ochutnávat alkohol, můj táta byl v tomto estét.
      Nepil rum a když už, tak kubánský. Ráda jsem chodila na modrý bols a cinzano.
      Moje dcera jezdila každý rok a nikdy takhle jako já nepřijela, byla princezna, já byla dobytek.
      Jsem moc ráda, že jsem tě potěšila, lépe nostalgie než neustále křivky a statistiky koronaviru.

      Vymazat
  11. Blondýnko, krásné vzpomínání. Marně pátrám ve své paměti a vzpomněla si na jednoho "zaracha". Bylo to po 21.srpnu roku 1968, to mi bylo necelých 11 let. Nesměla jsem se hnout na krok ze dvora. Kousek od nás byla kasárna, ozývalo se dunění jak jezdily tanky a na vratech do dvora se objevil nápis proti sovětské okupaci.
    Na táboře jsem byla jen jednou, bylo to na Slovensku u Staré Turé. Já si nedovezla vši, ale infekci v uchu, bylo nás víc a původ byl ve vodě v bazénu, kde jsme se koupali. Teprve potom nám vedoucí nařídili nosit koupací čepice. Po návratu domů jsem skončila na ušním v nemocnici, kde jsem ještě nádavkem dostala angínu.
    Náš starší syn jezdil na sokolské tábory a jezdil tam moc rád. Po návratu domů jsem ho prostě strčila do vany a vydrbala. Je pravda, že toho moc neušpinil.;-)
    Měj sluníčkovou neděli. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak v roce 1968 bylo skutečně rozumnější nechat dítě zavřené doma, tohle byl zákaz, který bych i já jako matka podpořila.
      Poslechni, ty taky netroškaříš, když pořádně, tak pořádně, viď.
      Já jsem nikdy na uši netrpěla, prý to strašně bolí, tak nebrat.
      Dcera mi jednou bolestí omdlela.

      Vymazat
  12. Blondýnko, krásné povídání. Já si moc na zaracha nevzpomínám. A u našich dětí jsem špínu narvanou dohromady s nepoužitým prádlem do malého kufru, on teda při odjezdu malý nebyl, malým se stal při příjezdu, jsem neřešila, patří to k dětství. Měj pohodovou neděli a díky za pěkné počteníčko.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Není nad to, když se narve špinavé do čistého.
      Dávala jsem dceři pytlík nebo tašku a stejně to pomíchala. Krásně mi to vysvětlila, že neměla čas a já ve své podstatě byla šťastná, že se mi vrátila celá.

      Vymazat
  13. Na táboře jsem byla jen jednou a vzpomínky mám dobré. Byla jsem ve čtvrté třídě a zamilovalal jsem se :-). Jen kufr jsem přivezla načpělý určitým odérem. My tentkrát dostávali jako chuťovku rybí tuk na lžičce. Ještě teď se oklepu, když na to vzpomenu. Já to nikdy nespolkla, vyplila do kapesníku a šup s ním do kufru.
    Starší syn prožíval tábory v pohodě, mladší také- Ale ! Když byl poprvé, přivezl kufr s věcmi tak naskládanými, jak jsem to udělala já. Triko,trencle a tepláky byly nevypratelné,jak to bylo s ponožkami se mi už ani nevybavuje. Z dalších táborů byl kufr již přeházený- záměrně a minimální součásti oděvu opět stojací. Dopisy, které jsem mu pracně s láskou psala, si četli s bráchou až po příjezdu doma na dobrou noc a děsně se šklebili. Některé obálky byly ještě nerozlepené. Takže asi tak!
    Připomněla jsi mi to všechno Tvým dnešním příspěvkem.
    Neděli v pohodě a hlavně ve zdraví !
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. U nás doma se naštěstí rybí tuk nepraktikoval a jen jednou jsem měla šanci to okusit a to byl tedy neuvěřitelný humus. Vůbec, ale vůbec se ti nedivím.
      Jsem ráda, že už se některé zaručené recepty na zdraví nepoužívají :-)

      Vymazat
  14. Nechce se mi vzpomínat, co bylo.
    Dneska jsem se rozhodla porušit karanténu a jet se Zuzanou na výlet...už to na mě prostě taky dolehlo.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. ... a víš, že já bych to ani od tebe nečekala. :-)
      Nejsi na nějaké sdělování a když, tak většinou o svých dětech či partnerech.

      Vymazat
  15. Neradu čtu moc dlouhé blogy, přičemž tenhle Tvůj za dlouhý pokládám. Nicméně nejenže jsem přečetla, ale - jak už tak u Tebe mívám - jsem si hezky početla. "Generálka" by se divila, že svůj vztah k ní po tolika letech využíváš k nádherným "souvislostem"...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milá Tygřice, to je jako vyznamenání z Hradu.
      S věkem vidí člověk mnoho nových souvislostí, sám prožívá určité okamžiky a já dnes vím, že spoustu ostrých hran čas opiloval.
      Je mnoho situací a okamžiků, které mám v sobě a nic na nich nezmění ani čas, nelze odpustit, prostě nelze.
      Přesto si myslím, že by na nás s bráchou mohla být pyšná, vychovala slušné a pracovité lidi.

      Vymazat
    2. Nejoblíbenější (neboj - jediná) Simí. Úplně Ti rozumím. Co se týče věku a souvislostí. Nemám to tak s rodiči, dětství i mládí v poho; spíš s nejstarší - ta byla pár let na zabití...a ty hrany čas opiloval, což neznamená, že bych si nepamatovala. U mne je to tak, že odpuštěno - přesto nezapomenuto. Jenomže to je opačný gard - jde o dítě. Proto ( si myslím) Tě hodně chápu.

      A tohle s mým komentářem nemá nic společného, jen abys věděla, kde taky jsem https://krehotova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=748770

      Vymazat
  16. Mi to úplně připomnělo jak jsem jako malá sestře ostříhala krásné dlouhé vlasy a taky jsem s pocitem štěstí čekala, jak mě maminka pochválí...no nestalo se..

    Proč děti mívaly tak krátké šatičky? Klavesnice

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tohle se mi stalo s dcerou, hrála si u sousedů. Děvčata sama měla vlasy až do pasu a ostříhala pouze mojí dceru. Když jsem jí viděla, hrůza, vypadala jako malý kretén, šílený. A rok trvalo než se to dalo do pořádku.
      Tohle byla doba vůbec krátkých šatů, tenkrát paní Vondráčková a paní Kubišová chodily skoro s holým zadkem.

      Vymazat
    2. Moje o 3 roky starší sestřenice mi v mých 5 letech (jí tím pádem bylo 8 let) ostříhala řasy - že prý zhoustnou a rychleji porostou ... no, hovno, hovno, zlatá rybko.:-)

      https://krehotova.blog.idnes.cz/blog.aspx?c=748770

      Vymazat
    3. Od této naprosté debility mne zachránila skutečnost, že jsem doma nenašla dost velké a dost ostré nůžky.
      Nůžkami na manikúru jsem neměla odvahu :-)
      Tenkrát si pamatuji, že se to dokonce řešilo na třídní schůzce, valná většina dívek naší třídy to učinila. Samozřejmě bez efektu.
      Moje generálka byla pyšná, že se nechovám jako stádo než jsem jí vysvětlila, že mne od toho dělila jen ta drobnost, nenašla jsem pořádné nůžky :-)

      Vymazat
  17. Simi, tvé řádky se vždy tak krásně čtou, i když chvílemi mi u nich tuhne krev v žilách. Tvé vzpomínky na dětství mne baví, ale chápu, že ne vždy jsi to měla jednoduché. O to víc si člověk chce svůj život změnit a věřím, že se ti to povedlo. Přípravy na nouzový stav jsi už tenkrát zvládla, tak teď jen vydržet a zkusit si ho užít jinak.
    Měj fajn neděli. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi hodně vnímavý člověk, Dášo.
      Já jsem zlobila, jednak to bylo dané temperamentem, neposedností.
      Ale i faktem, že jsem na sebe chtěla zoufale upozornit. Chtěla jsem být milována, hlazena a mám a to moc neuměla.
      Dnes vím, že to nebyla zrovna jednoduchá cesta, jenže dítěti se to špatně chápe. Já jsem i jednu dobu myslela, že nejsem jejich.
      A jsem, mám z každého z nich kus dobrého, kus zlého, už to tak bývá.

      Vymazat
  18. Simonko, dovol, abych tě pozdravila a podotkla, že z fotky je patrné, žes byla milující matka už v mládí, panenka by mohla vyprávět!
    Na táboře jsem byla prvně sama v Mentaurově a pak několikrát se sestrou ve Mšeně u Mělníka, nebo ve Chřibské apod. Rády jsme tam jezdily, byl to PT od Benaru.
    Zato moje dcerka se vrátila z jejího prvního a posledního zároveň špinavá od škváry.Ale - přežila to ve zdraví.
    Pa Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to jsem moc ráda, že jsem už od mládí působila zodpovědně, ale na panenky jsem moc nebyla a tohle myslím po mně zdědila Sofinka, ta taky raději medvědy :-)

      Vymazat
  19. Simi, báječně jsem si početla a usmívám se ještě teď, kdy píšu komentář.
    Já to privilegium jet sama na tábor nikdy neměla. Problém byl v tom, že můj táta tam jezdil jako vedoucí a maminka do kuchyně. V podstatě jsme se jen přesunuli z jednoho místa na druhé. Rodiče dohlédli na to, abychom se sestrou nepustly. "Holky, vy máte tam bezvadnýho tátu", jsme slyšely všude. Ale nikdo ho neznal takového, jaký byl doma. Cholerický a pedantický. Měl též kamaráda z Karl-Marx-Stadtu, jakéhosi Haralda. I ten jezdíval na návštěvy, ale alkohol jsem jim teda nikdy nevypila. :-D
    Ještě se vrátím k táboru. Můj syn byl na prvním táboře, který byl také pod hlavičkou pionýra. Bylo to nedaleko Klatov a my tehdy usoudili, že by bylo hloupé, abychom na něj čekali v Praze, když nás čekala dovolená na Šumavě. Domluvili jsme se tehdy, že si z Annína pro něj dojedeme. Drhnout dítě po třech týdnech pobytu v ledové Otavě, byl kumšt. Zvládla jsem ho zcivilizovat díky škopku od správce a teplé vodě, kterou jsme hřáli v kotlíku nad ohništěm. Jen ten mech, který měl za ušima nešel umýt. Pomohl až líh zakoupený v následujícím dni v lékárně v Sušici.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně vím, jak jsi se cítila.
      Když jsem jako zdravotní sestra nastoupila k matce do masny, všichni mi dnes a denně vykládali, jak úžasná je to bohyně.
      Já jsem si to jednak nemyslela, deptal mne fakt, že jako dospělá ženská musí poslouchat jako hodinky a jsem věčně pod kontrolou.
      Milovala jsem, když přijeli Němci, byl cukrkandl a výborný métský :-)

      Vymazat
  20. Pobavila jsi mě v tomhle čase - nečase. Já na táboře byla jen jednou, už jako studentka na praxi v kuchyni. Bylo nás asi šest z jedné třídy a vařit neuměl prakticky nikdo😁
    Děti na nás dlouho vzpomínaly, pamatuji se na “vdolečky z doby kamenné” které prý sloužily jako zbraň 😂
    Nejdřív jsme je pekly, nějak nevyšly tak jsme je pro jistotu ještě usmažili. Legrace to byla veliká.
    Na cestování už se taky těším, ale cesta bude ještě dlouhá .

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ale to jsi mne navnadila, hned bych si takové vdolečky dala a byla by skvělá gulášová polévka :-) ... já su takové čuně !!

      Vymazat
  21. To bylo zase zajímavé čtení :-) Živě jsem si představila popisované výjevy... hodně z toho na mě dýchla nostalgie :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nostalgie je lepší než strach a věčně depresivní články, naštěstí jsme byli generace, která si dětství stačila užít bez počítačů, měli jsme daleko víc svobody a prostoru než mají dnešní děti. Nechtěla bych být dítětem v dnešní době, byla bych na medikaci a prázdniny bych trávila v blázinci, protože dnes je vše ADHD, hyperaktivita a jiné diagnózy, které bych při svém životním naložení určitě stihla.

      Vymazat
  22. Simi, opět jsi nezklamala. Já na táboře nikdy nebyla. Mamka trpěla chorobným strachem o mě i o bráchu a tak jsme byli doma. Sice jsme měli velký dům se za-
    hradou a dědečka na vesnici, ale naši s námi nikam moc nejezdili. Bohužel, ten velký strach o dědi jsem podědila, ale dcerám jsem nic neodpírala. Krásné dny.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Byla jsem starší než brácha / tedy ještě jsem :-)/ o 8 let, máma byla poměrně drsoň a museli jsme se o sebe postarat, jak né, lítalo to.
      Díky tomu jsem strašně rychle vyspěla, byla jsem taková stará mladá.
      K bratrovi jsem měla takový spíš mateřský vztah než sesterský, hodně zodpovědnosti. Trochu jsem přišla o dětství, no.
      Takže moje máma měla asi strach, ale nikoliv tak veliký, aby nás okleštila a nepouštěla.
      Dceru jsem vychovávala úplně jinak, aby měla dětství.
      Pavlí, jak vidíš, na táboře jsi o nic moc nepřišla, jen ty vši byly bonus :-)

      Vymazat
  23. Milá Simi moc děkuji za tak úžasné vzpomínání. A hned mi moje myšlenky utekly do mého dětství. A sama sebe se ptám,proč jsem zažila také tolik zákazů. Vim doba byla opravdu jiná. Bráška zlobidlo a já starší sestra mohla za všechno. Takže brácha průšvih .. rovná se zarach oba.😊 Tábory jsem si užila do sytosti každým rokem.. někdy jsem stihla i dva turnusy. Ale přes to raději vzpomínám na dětství mých synů. Brzičko jsem ovdověla, tak když já jsem zvládla toto, zvládneme všichni i tuto nelehkou dobu. Opatruj se. Z💙

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je dobré si někdy utéct do minulosti, aby člověk ve zralém věku vnímal souvislosti. Hledáme odpovědi a máme je před sebou, snažíme se neopakovat chyby a stejně je děláme jako přes kopírák.
      Ježiši, dva turnusy, to by ze mne tu špínu museli odsekávat :-)
      Ty se taky opatruj, šikulko !

      Vymazat
  24. Když nad tím tak uvažuju, zaracha jsem snad nikdy nedostala - to byl trest, který u nás doma zkrátka neletěl. Máma se nás naopak vždycky snažila co nejvíc dostat ven, když už jsme teda jednou za uherský rok nebyli nemocní...
    Holt ten dospělý život má nejenom spoustu nevýhod a odpovědnosti, ale i tu odpovídající svobodu, na kterou si člověk tak nějak nenápadně zvykne a pak mu strašně chybí.

    OdpovědětVymazat
  25. Růženko, to mi připomnělo dobu, kdy mamka byla v porodnici s nejmladším bráškou a táta nám dětem vařil a do polévky dal nejdřív nudle a asi zapomněl a hodil tam i rýži, jedlo se to lžící jako kaše , po návratu mamky jsme to požadovali a mamka netušila, o co kráčí. Jiřina z N.

    OdpovědětVymazat
  26. Na táboře jsem nikdy nebyla. Mamka měla hroznou zkušenost a měla pocit, že všichni vedoucí jsou prasáci a nechtěla nás podobné hrůze vystavit.
    Simi, báááječně jsem si ale početla.:-)
    Přeji příjemné dny.:-)

    OdpovědětVymazat
  27. Na PT jsem byl také. Mám rád disciplínu a pořádek, takže jsem byl pak dva roky na vojně rád. Proto si umím vyprat trencle i fuskle.
    Měli jsme boxera, jmenoval se BOXI. Jednou jsme ho také pustili do obýváku, když u nás byla návštěva. Už jsme to pak nikdy neudělali ...😁
    ŘÍKAL JSEM MANŽELCE NEKUPUJME BOXERA, STRAŠNĚ SLINTÁ!
    Ten, když viděl, jak se loupe pomeranč, tak mu tekly žgryndy a když hodil hlavou, tak je měla žena na svetru.😀

    OdpovědětVymazat
  28. Zatraceně, já v dětství odmítal jezdit na tábory, protože jsem měl představu, že je tam vojna jako řemen! Bodovane ustylani, věcí do komínů, každé ráno nástup, cvičení na způsob příručky pro průzkumník...

    OdpovědětVymazat
  29. Zajímavé, já si Němce představuji hlavně s tuplákem piva. Ale to budou zřejmě spíš ti západní, resp. jižní v Bavorsku.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.