Březen v kostce ....

Já se tak těším na březen, mám březen nejraději, přichází s ním jaro, březen patří mezi mé nejoblíbenější měsíce v roce. Mnoho z nás tyto věty často říkalo a vnitřně cítilo.

Můj letošní březen bych připodobnila k emočnímu minovému poli. Tu smích, tu radost, jindy slzy, děsivé ticho, halasné překřikování, ale nikoliv lidí, jen ptactva.

Dnes ráno hustě sněžilo. Obrovské mokré sněhové vločky atakovaly přední sklo auta a pozvolna se rozpouštěly na vyhřáté kapotě. Zaparkovala jsem, vůz se ztišil a uviděla jsem ho.

Běžel. Měl dlouhé, štíhlé nohy, vytrénované. Svaly hrály již zaběhnutý part a přesto při každé levé, při každé pravé, ztěžka dopadal. Věk neoblafneš.

Na zádech se pohupoval batůžek a červené reflexní světýlko mezi sněhem poblikávalo jako maják uprostřed mořské bouře. 

Měl dost síly, energie ?  Doběhl ? 

Tolik chtěl, vpřed. Tolik.

Vystoupila jsem a dívala se za ním. Unavený, opotřebovaný a běžel. Světýlko se vzdalovalo a v dáli zůstala jen malá tečka.

Běžec ranním nečasem ve mně evokoval ten starý a zaběhnutý svět. Pevně věřím a doufám, že třeba za rohem, za zatáčkou předal štafetový kolík jinému, svěžímu a odpočatému běžci, který to malé a nenápadně se  vzdalující světýlko zase přiblíží, rozsvítí mezi nás všechny. 

Už navždy to bude před a po, svět před a po koronaviru.

Cítila jsem v tom ranním běžci symboliku, výměnu starého za nové, jaké pak asi bude ?

Mám žluté desky a v nich několik kilogramů papíru. Jen na tom jednom jediném je tučnými, velkými písmeny napsáno ... stavba povolena. Byla jsem jediná, která právě na něj čekala. Netuším, zda jsem posera s kytkou či mi chybí vrozená drzost, ostré lokty, ostatní vesele staví bez stavebních povolení a netrápí se s budoucností. 

Právě tyhle žluté desky mi do života přinesly pocit, že sice slzy jsou slané, vztek bez účelu, ale kdo si počká, žije podle řádu, podle pravidel, ten se dočká. Nemusela jsem spát s poslancem vládní strany, nikomu jsem nestrkala tučné obálky, necpala jsem pod pneumatiky vozu předsedy referátu územního plánování sklo a mám žluté desky plné razítek.

Na podzim jsem na zahradě zasadila dvě stovky cibulí krokusů, během zimy si s nimi pohrála půlka lesa včetně početného kosího mužstva, o to větší radost jsem měla z jejich barevných květů, přesně jak to říkal pan Karel Gott ... letos jsem to skutečně nečekal. 

Ostříhat čtyřicet travin a připravit je do nové sezóny, jsem začala už v minulém měsíci, u těch hodně raných je to nutnost. Suma sumárum, já mám už na zahradě hotovo.

Chybí mi moc to jarní výletování do zahradnictví. Asi pod tlakem nějaké emoce, snu či nevyslovených přání, ano, dnes ráno jsem zjistila, že jsem si v noci objednala šest rostlin modrých kalokvětů. Přesně ve dvě v noci jsem učinila objednávku :-) 

To, že dokáži v době stresu sníst klobásu, čokoládu a zapiju to lákem z okurek, to není nic nového.

Ale, že si v noci objednám celkem bravurně rostliny, mne děsí. 

Ráno se probudím a mám na emailu fakturu. Tak budu jen doufat, že si zítra neobjednám jízdu na býkovi, nový mercedes nebo betonové tvárnice.

Dívám se na ní a vidím, jak zase vyrostla. Je jiná, větší a roztomilejší. Povídáme si spolu o zvířátkách, o tvoření. Největší radost jí dělá starý fotoaparát, se kterým chodí po bytě a fotí.

Má radost z kapiček, z lístků, z květů a já mám radost z ní. To je má Sofinka.

Hodinu s  ní mluvím a další půlhodinu brečím. Chybí mi zoufale její malé ruce, chybí mi její kouzelné švitoření a nejvíc mne odbourala slovy ... babi, zase mi smrdí nohy  :-)

Ach jo. S počátkem měsíce jsem odhodila kostky másla, abych pod tíhou doby zjistila, že v určitých momentech vítězství a proher je třeba se odměnit. 

Hltavě jsem do sebe nasypala bramborový salát a křupavý kuřecí řízek, tabulku vynikající veganské čokolády s kokosem, jsem moc zvědavá, zda se kalorickou hodnotou nepřiblíží třeba knackebrotu ? A nebo bude ještě menší, nepatrná, to bych si hned koupila další tabulku !

Loučím se s měsícem, který nás vrátil do našich domovů, rozdělil naše rodiny, vykřesal v nás neuvěřitelný humor, srazil mnohé z nás na kolena a vyhlížíme budoucnost. Zda někdo převezme ten štafetový kolík, zda malé světýlko rozsvítí to obrovské v nás a jako upomínku na dobu pokory budeme mít ve svých skříních kusy látek, které chránily naše žití, naše zdraví.

Nadevírám novému měsíci a všem přeji jen zdraví.

Přes silnici běžela toulavá kočka, přihrbená, mokrá a prokřehlá, běžela si chytit snídani. Mé kočky se líně otočily na vyhřáté posteli a nikam nespěchaly, mají plné misky.

U výměníku stál muž bez domova, hřál si rychlými pohyby tělo po dlouhé a studené noci, jeho myšlenky by rozehřála vařící káva a rohlík s máslem. Můj žaludek už kávou a rohlíkem hýčkán byl, teplá přikrývka domova mne celou noc rozmazlovala.

Od srdce nám všem přeji, aby těch prokřehlých a hladových spalo venku a bez domova, co nejméně.

Abychom ustáli všechna zemětřesení, hurikány a nesvobody bez ztrát a život po  ... byl jen náš a v našich rukách.