Červen v kostce ....

Půl roku před námi, půl roku za námi. Osobně mi slečna Osudová za první dekádu skutečně naložila, tak jen doufat, že mám vybráno.

Probíhá nejsladší část roku vůbec, delikátní jahodové knedlíky s máslem a tvaroh či smetánka, nadýchaná třešňová bublanina, vychlazený meloun, co se rozplývá na jazyku, nanuky, zmrzliny, dřeně. Já osobně, pokud mám i volno, žiji jako správná Italka. Což v překladu znamená, odpoledne v chládku spím, večer nastartuji a žiji nočním chladným životem. V normálních teplotách nacházím uspokojení, neumírám od potu, nechutně a nevábně zasmrádlá. Chodím jako ředitel planety se sklenkou ledového prosecca, po kotníky od bahna.

Ano, bahno, písek, stavební materiál, kolem celého pozemku výkopy, přikoupím basu lahodného šumivého pití. Spím v centimetru prachu žlutě zabarveného, ráno snídám chléb se sýrem a mezi zuby mi skřípe písek. Žiju na stavbě, ale mám, co jsem chtěla.

Opět už mé sudy zejí prázdnotou, dívám se k nebi a vono nic. Smutný život zahrádkáře, který se modlí a prosí. Vyžebrala jsem si první květ opuncie / díky Pavle, díky Vendy, za fenomenální nápad pěstovat kaktusy, jak jste mi poradili /. Chodila jsem kolem něj a nedočkavě ho svými pohledy popotahovala a když se rozvinul, přesně vím, že si další kaktusy a opuncie dosadím, jsou to rostliny budoucnosti.

Platím daň za svou touhu být přírodě blízko, vyzkoušela jsem možné křížené s nemožným, ale pravidelně se družím s klíšťaty. Bohužel to poslední bylo tak obrovské, nejenže se mi přetrhlo, ale měla jsem v tříslu obrovský lívanec. Doktorské konsilum naznalo, že je nejvyšší čas přestat s alkoholem a mám na měsíc antibiotika. A pak, že je spravedlnost.

Když v roce 2017 celoplošně všechny řidiče ve sdělovacích prostředcích nabádali k výměně průkazů, přiznám se, teklo mi to ušima, nosem i očima. Největší výměnu dokladů, ach jo, kolikrát to je potřeba vyslechnout. Tisíckrát. milionkrát, málo.

V roce 2019, tedy dva roky PO, no představte si, týkalo se mne to !!! 

Jezdím již druhým rokem s propadlým řidičským průkazem jako by se nechumelilo, drze mávám na soudruhy příslušníky na našem náměstí, kdyby kluci jen věděli ... při zjištění, jaký jsem loser, jsem málem zemřela.

Atakují mne paraziti, kteří si ze mne sají, omdlévám, jaký jsem ignorant a hňup.

Tak to samozřejmě nemohu říci o Soptíčkovi. Má za sebou první rok ve školce a první společná fotografie celého kolektivu mne dostala. Pak bude následovat škola, střední, taneční, promoce, svatba, bože, to je fičák. Máme první kolektivní fotku, kde se všechny děti krásně culí, kéž by jim to zůstalo vše i po zbytek života.

Má vnučka nyní přijala do svého repertoáru kantorský tón, takže mne upravuje, opravuje, uvádí na pravou míru, občas je to i slušná glosa, buďme soudní, každá rodina má svou rubičku, evidentně jsem štafetu přebrala v plném bodovém ohodnocení. Máme spolu strávit v letních měsících tři týdny, předpokládám, že do podzimu zvládnu prvních pár kapitol anglického jazyka, má vnučka už totiž plynně anglicky zpívá. 

Začalo léto, čas výletů, dovolených, koupání. Užila jsem si nádherný výlet parníkem po Labi a musím říct, je neskutečné, když voda svou silou pohání člověka za zážitkem. Praha, kouzelnice jedna marnivá, když se jde Nerudovou ulicí dolů nebo nahoru, proběhne po těle husí kůže, jak krásně tu máme, jak kouzelně se nám tu žije. Jen tedy na okraj, moc bych si přála tudy jít v menším davu, ale i Řím, Benátky, pláčí, jak moc tam u nich funíme.

Loučím se s měsícem horkým, sladkým a nadevírám druhé půlce roku, nechť přinese do našich životů svěží vítr, vláhu, užívejte dlouhých dnů, krásných a neopakovatelných večerů, zrovna včera mi na cestu svítily světlušky. Krásné léto.