O mužích jen v dobrém ....

Každá mince má rub i líc.

Moc jsem chtěla stavět, rekonstruovat, předělávat, šlechtit, vše nejlépe najednou.

Mám v sobě budovatelskou potřebu, která netkví ve skutečnosti, že třikrát do měsíce přestěhuji byt, vyměním dekorace, záclony nebo koberce. To mne nepudí, to mne nebaví.

Smutně se dívalo, jak se mi sesouvá svah u skalky, nejednou jsem brečela u děr od prasat, chybějící plaňky u plotu o mne jako majitelce neříkaly nic pěkného. Naučila jsem se řvát, až když je fakt krize, slané slzy s mým lehce alergickým obličejem nejsou v souznění.

A bez chlapa, co vám budu povídat, hodně trnitá cesta. Už umím i pracovat s kalovým čerpadlem, žádná žumpa už mi nesmrdí, tedy skoro žádná :-)

O co větší jsem měla sny, zahrada a pozemek potřeby a nutnost, o to hůře se mi hledali vykonavatelé. Sehnat šikovného zedníka, zdatného štukatéra, nevytíženého instalatéra, produktivního elektrikáře, pohádkový svět pro dospělé.

Nemám čas, nechce se mi, zavolejte si za půl roku, mám toho příliš. Schůzky s majiteli firem, vedoucími, kafíčka, pohovory, rozhovory, koketování, fuj, i flirtování. Vše plané, ani cinkání mincemi nikoho nenabudilo. 

Dvakrát, dobře, třikrát jsem zcela nahlas vyřkla rozhodnutí, že vše prodám a půjdu dál. Najdu si něco dostupné, něco pracovním četám přístupné a bude.

Jenže to bych tam vlastníma rukama nesměla natahat tuny kamenů, zasadit všechny traviny, stromky, to bych tam nesměla tisíckrát vypotit hektolitry potu a ztratit své už tak pošramocené srdce.

Když si to všechno sečteme a podtrhneme, velké srdce plné lásky versus velký strach, jak to všechno zvládnu. Bez muže, bez tabáku.

Vše se ještě znásobilo zkušenostmi lidí v mém okolí, třeba takový kamarád Vašík, má už po čtyřech letech pěkný domeček, ale i tik v oku, duodenální vředy, zhubl devět kilo a jen tak mezi námi, minule mi přišlo, že i lehce zadrhává, když mluví o písku a tvárnicích. A to je chlap, jak to dám já ?

Namlouvali jsme se dlouho, naháněli jsme se ještě déle, jednoho dne jsme si plácli.

Už se nebudu stydět za své ploty, už mi nebudou padat plaňky, nebudu podpírat svah kameny, nebudu nevlastní máma všem prasatům, muflonům, srnkám v okrsku. Budu totiž budovatel, budu investor.
/ to zní vznešeně, že, v praxi to znamená solit, solit a solit /

A jak píšu, tak se stalo. Na zahradu mi vjel bagr, traktor, manipulátor a s tím vším šest chlapů.

Šest chlapů v chalupě a mohu o nich jen v dobrém.

Pracovní morálka vynikající, sousedé si pochvalují, že k pozdravu vždy připojí i pár slov, nestojí  to nic a efekt dokonalý. Denně po sobě umyjí nádobí, zametou altán, vysypou popelníky a jako samozřejmost odvezou odpadky. Záchod je při takovém provozu vždy čistý a umyvadlo také, byť se v něm cáká šest páru rukou, dokonce jsem v podezření, že některý vycídil sprchový kout.

Říkáte si, ta kecá ...dobře, jen to prkýnko je pořád nahoře :-)
A o čem je vlastně to dnešní mini pojednání ?
O tom, že stále ještě umí zlaté české ručičky pracovat, nebojí se  ušpinit ruce, zatrhnout nehet, pořezat se o sklo. Hledají se dlouho, propadají sítem předražené dělnické práce a musí se dolovat z hlubin, ale jsou tu.
Stále ještě lidé umí vzít za práci a co víc, dokáží respektovat ženu.
Marnivou, nerozvážnou, se sny jako celý vesmír. Některé sny dokáží realizovat, jiné taktně rozmluvit.
Ba co víc, muži, kteří po sobě vzorně uklidí a jako bonus, v přítomnosti mé, mluví slušně.
U nás na stavbě, sprostě mluvím jen já.
Doufám, že až se s vámi zase někde potkám, nebude mi tikat ani levé, ani pravé oko ....