pondělí 15. července 2019

Hodiny ...


Dlouhá, bílá chodba. Kostičky dlaždic spojené spárou, přidržuji se vlhkou rukou.
Na konci těch bělavých spojnic prosklené dveře, obalená do modrého županu.
Po mohutných stehnech stéká tekutina, kolíbavý pohyb ze strany na stranu.
Klap, klap, klap. Dutý zvuk hodinových rafiček rezonuje sterilním tunelem.
Oči vyděšeně žebrají o smilování, mé nenarozené dítě se dere na svět.
Hekárna od slova hekání ?  Tak proč tu slyšet řev, nemilosrdné rány pěstí
do lůžka, prosby, naléhání, bědování.  Drsný střet reality se sny.
Oholená, s vyčištěnými střevy si vychutnávám vlažnou sprchu, po macatém těle kapky stékají dlouze,
nabuzeny očekáváním, příjemné pocity narušuje první ataka bolesti.
Klap, klap, klap, vteřina za vteřinou, jedna krátká, jedna dlouhá nožka hodin.
Poučena začínám sledovat čas.
Dýchejte si, prodýchávat, děvčata !
Jaké já jsem děvče, mám metrák a funím jako bernardýn.
Za oknem přichází letní večer, déšť tančí po parapetu. Je mi zima, je mi teplo.
Interval ozev z nitra mého těla se nechce posunout.
Snažím se přátelit s ciferníkem dvanácti čísel, probodávám je ostřížím pohledem, ve vteřině je jemně hladím, chci být jejich přítel, ale proč to tolik bolí ?
Pochoduji, noha za nohou, krok za krokem.
V pauze se opírám hlavou o dveře.
Hlavou mi rychle probíhají jeho oči, dlouhé černé řasy, úsměv, první milování, další milování, kde se courá muž mého života ?  Spí, bdí, zapíjí ?
Tak jsme v polovině, milá maminko.
Nechci být maminka, nechci být manželka, už vůbec nechci být milenka, nechci být hodná holka, co v potu tváře rodí své první dítě. Už nikdy žádné dítě, už nikdy žádná bolest.
Klap, klap, klap, čas odkrajuje, počítám, počítám, tečou mi slzy.
Tolik porodů jsem viděla,  u tolika asistovala a proč zrovna ten můj musí tak bolet ?
Hlídejte si čas a to jako fakt ?
Vždyť mne to bolí pořád, mlhavě pohupuji jako idiot svým tělem a jediná nosná myšlenka bubnuje na poplach, alarmuje a zároveň se vysmívá. Já nechci rodit, já nebudu rodit.
To dítě porodí určitě někdo jiný, statečný, připravený, bojovník.
Ze sesterny cítím kávu, bože ta smrdí. Jak se může někdo v noci smát, když já se tolik snažím ?
Nepočítám, nesleduji, nekamarádím se s hodinami.
Opřená o lůžko tlačím, i když nesmím. Tlačím, nesmím a čekám, kdy za mne nastoupí nějaký záskok.
Vyspaný, štíhlý, svěží, voňavý a nebude mu při každé kontrakci nadavovat rybičková pomazánka od večeře.
Klap, klap, klap a zase ty hodiny.
Po kolika, maminko ? Nevím.
Kolikrát jsem se dívala, kolikrát jsem prosila o vteřiny, minuty, hodiny.
Tak jo, jdeme rodit.
Sestro pište ... je jedna patnáct, holčička ....

Hodiny ukusují z našich životů, významně pomáhají při běhu k cílové pásce.
Jako každé žena jsem si právě s hodinami souzněla v čase hodně specifickém pro příchod nového života.
Nikdy před ani po jsem nevnímala tak intenzivně jejich dutý zvuk, už nikdy jsem nejela na stejné vlně, nepotápěla jsem se v radosti i bolesti jako při narození mého jediného dítěte.
Nejsem sběratelkou hodin, ale když Marta vyhlásila svou výzvu HODINY , vybavila jsem si moment, kdy jsem nejintenzivněji vnímala čas.
Mám hlavu děravou, vzpomínky v oparu. A stále slyším to klap, klap.


 

40 komentářů:

  1. Krásný :)
    Taky jsem si říkala, že nikdy, no a skutek utek :D.
    Hekárnu jsem nezažila a upřímně se mi příčilo u porodu hekat či vyluzovat jakékoliv zvuky, které bych normálně nevypustila z pusy. Jo, byla jsem blbá, pak mi popraskaly všechny žilky v obličeji :D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem samozřejmě okamžitě změnila názor, jen jsem svou dceru dostala do náruče, okamžitě byla zapomenuta bolest, příkoří a zamilovaně jsem hleděla do maličkatého ksichtíku jak na oltář.
      Další děti, moc jsem chtěla, nejsem pyšná, ale mé další těhotenství jsem ukončila a mockrát, hlavně v pozdějším věku jsem litovala a lituji.

      Vymazat
  2. Á milostivá našla čas na blog.
    Ale hezký, musím Tě pochválit, takový sugestivní...:-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Čas byl skutečně proti a navíc jsem měla totálně dutou hlavu a psát, že mne sere moje dcera, je horko, udělal se mi na zadku opar, klíště mi ho okousalo, Míšo, koho to zajímá ???

      Vymazat
    2. Mě, mě by to zajímalo, já mám ráda pikantní informace, Blondýnko...:)

      Vymazat
    3. Drahá Míšo,
      ze zásady jsem naučila důležitou věc, sračky prezentuji pouze v malém množství. Nepřátelům nenabíjím palivo, normální lidi to nezajímá, brodí se svými.
      Ale víc než palivo, měla jsem skutečně prázdno, všimla jsem si, že i na spřátelených blozích se potýkali se stejným vyhořením. Nezavařuju, nepletu, scvrklý ksicht také nemohu věčně prezentovat, prostě užila jsem si blogové prázdniny.

      Vymazat
    4. Taky jsem nějak bez inspirace a ty články na Blog.cz to je fakt bída. A ty stračky, co musím jako nedělní výběrčí číst jsou fakt za trest...:-D

      Vymazat
    5. Přiznám se, že to je neskutečná kalamita, občas si tam zajdu očumět, co se tam narodí a je to tragické.
      Je to dané létem, dovolenými a volnem, i když na Blog.cz nějak začali chybět osobnosti, lidé, kteří když nepíší, chybí ti to.
      Třeba se v září rozsvítí.
      Je zajímavé, že já měla o víkendu návštěvnost kolem 700 lidí za den, takže čtou, chodí, ale nepíší.

      Vymazat
  3. Simi, tvé pojetí výzvy je ... podstata lidství a času sama.
    Děkuji, musím říct, že i na ty své zásadní minuty jsem při čtení myslela.
    Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem si skutečně uvědomila, jak blízko jsem byla spjata s hodinami právě v čase narození mé dcery a vlastně takto blízko už při žádné jiné situaci.
      ... a já děkuju.

      Vymazat
  4. Vzala jsi výzvu tak trochu jinak a myslím, že leckteré z nás jsi podobné ,,hodiny" připomněla.
    Hanka :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nemám hodin plný byt, já jsem takový minimalista, nejsem sběratel lapačů prachu. Nejdříve jsem skutečně neměla co nabídnout, ale pak se zrodila myšlenka ...

      Vymazat
  5. Simi, opět jsi nezklamala. Píšeš tak, že je to jak s nejlepší knížkou, kdy žiju každou větu taky...
    Diky za připomenutí i mých hodin, které jsem vnímala nejintenzivněji jako ty, jen jsem to dala dvakrát...
    Měj se hezky.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nesmíš mne chválit, budu pyšná Simona :-) :-)
      Asi každá z nás při porodu neměla jinou starost než sledovat hodiny a posouvat ručičku .. prostě hodně podobná zkušenost pro ženský svět.

      Vymazat
  6. Výzvu jsi pojala po svém a krásně, napínavě. I já se v duchu vrátila do říjnového dne, kdy jsem rodila prvního syna. Když mi dopoledne odtekla plodová voda, byla jsem sama doma a soused, kamarád z dětství, mi zavolal sanitku. A pak nastaly minuty a hodiny než se syn o půl třetí odpoledne narodil.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, výzvu jsem pojala po svém a zcela zodpovědně mohu dokumentovat na minuty, na hodiny, protože jsem na ně furt čučela.
      Mnoho jsem zapomněla, vypustila, ale tuhle noc si pamatuji se všemi detaily, jako každá žena, už dlouhých 30 let.

      Vymazat
  7. Krásně psáno, vzpomínka, co se vryje do paměti a nikdy ji nezapomeneš. A včera - 15.črvence jsem se narodila já. Takže příběh pro mě o to milejší.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Milý Raku, vše nejlepší ...LÁSKU,ZDRAVÍ, ŠTĚSTÍ, POHODU.

      Můj rak, který se soukal na svět v mém článku se narodil mimochodem 13. července před rovnými 30 lety.
      Ať žijí raci, dlouho a šťastně ... přeji vám od srdce.

      Vymazat
    2. Simi, děkuji a přeji Tvé nejmilejší Račici vše jen to nej...

      Vymazat
  8. Super podaná výzva! Já to měla poprvé ráz naráz. jen jsem zdrhla sestře na záchod, ten klystýr mne proháněl nějak dlouho a strašně mne seřvala, že jsem se zbláznila! Jestli chci vyklopit dítě do záchoda! V duchu jsem si říkala, že kdybych nešla a zesrala jí stůl na hekárně tak by mi nadávala taky. Holka je nedělňátko a polednice k tomu. Mladej ten mi dával zabrat hodně dlouho, skoro celý den.

    OdpovědětVymazat
  9. Tak to jsi si se synkem hodněkrát prohlédla hodiny, že :-)
    Víš co, ony jsou zvyklé, naprosto narovinu, stolice je součástí životního koloběhu a jsou skutečně běžnou záležitostí.
    Nám to přijde nechutné, ale jako zdravotní sestra jsem se nad tím nijak nepozastavovala, běžné a lidské. Ani lékaři, ani sestry si nic nevhodného nedovolili, spíše hysterie či nesmyslné vytáčky a bláboly, to vadí.

    OdpovědětVymazat
  10. Do téhle zkušenosti se asi opravdu neumím příliš vcítit. Respektive: znám opravdu velkou bolest i situace, kdy počítám vteřiny, ale složit to dohromady tady prostě rozhodně nestačí :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto chápu, na druhou stranu ... vše je za pár dní zapomenuto.

      Vymazat
  11. Jo,jo, taky jsem koukala na hodiny,když mě přivezli ve středu na sál a dítě se narodilo v sobotu a pak ještě dalších 6 hodin šití, transfuze,to jsem si říkala,že už nikdy.No a do 5 let tu byli další dva.:-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždy, když slyším nebo čtu tu délku sahající na dny, obdivuji každou, že to dá.

      Vymazat
  12. Myslím že po přečtení si každá maminka přesně vybavila svůj - svoje porody i s detaily,zážitek na který se nezapomíná. Prý jsou to největší bolesti vůbec, kdo zažil žlučníkový nebo ledvinový záchvat tvrdí že jsou horší. Každý si dává sakra pozor aby k dalšímu záchvatu nedošlo, kdežto porod si dopřejeme i víckrát, tak na tom asi něco bude, i když úplně se to srovnávat nedá :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zažila jsem žlučníkový záchvat, ale co mne osobně dostalo na kolena, zuby.
      Takovou šílenou bolest jsem už nikdy nezopakovala, šla bych raději rodit, i ten žlučník byl fajn.

      Vymazat
  13. Simi, skvěle jsi pojala výzvu. A díky tvému příběhu jsem si i já vzpomněla na své chvilky, ale hodiny tam netikaly. :o)
    Měj krásné dny. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Při čtení si myslím, vzpomněla každá, ovšem rychle se zapomene na bolest, na počítání intervalů ozev, protože výsledek je famózní.

      Vymazat
  14. Blondýnko, i já si občas vzpomínám na tyhle chvíle, většinou, když mi to někdo připomene. Jen to mám třikrát a pokaždé jinak. Díky, že jsi výzvu přijala.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A tak to mý být, na svět přišli tři osobnosti !

      Vymazat
  15. Přiznám se, že hodiny jsem nesledovala ani poprvé ani podruhé. Ale s tou stolicí jsi mi připomněla, že můj syn přišel do světa prdýlkou (v té době asi věděl do čeho leze) a dalo by se říct, že měl dvojče ☺☺☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Koncem pánevním, chudáku, to je doslova za odměnu.

      Vymazat
  16. Moc krásně napsaná vzpomínka na takovou ne zrovna přitažlivou chvilku. Jak se někdy říká, že porod je nejkrásnější okamžik v životě ženy, tak já tvrdím, že to jako první musel vyslovit nějakej chlap, co byl porodu nejlíž, když kočka rodinných přátel poprvé snesla z půdy koťata. Ale pak už je to prostě úžasný a všechny ty potíže a bolest jsou rychle zapomenuty. :)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Bevíčková, zrovna dnes jsem u tebe obdivovala nádherné kopretiny a než jsem stačila napsat komentář, usnula jsem.
      Souhlasím, porod sám o sobě není nic moc, ale to co následuje potom, to je nádhera, vlastně žádný pocit se tomu nevyrovná.

      Vymazat
  17. Také jsem v tento okamžik sledovala hodiny, protože pár minut po 24 hodině tedy pár minut v novém dni mi sestřička řekla, že to jde rychle a do dvou to máme za sebou. Sestřička to nadsadila, v 1:45 bylo vše za mnou. To bylo ale 2. dítě, to tak prý je, to třetí šlo na svět 3 dny koncem pánevním a to už byla hrůza, kdy mě hodiny nezajímaly. Měla jsem hlad, pocit, že umřu, směny se střídaly, rodičky rodily a já byla zoufalec.

    OdpovědětVymazat
  18. Naprosto chápu, naprosto rozumím. Já sama jsem to měla poměrně rychlé, ale když jsme chodili na porodní sál na praxi, vždy mi bylo takových matek líto.
    V porodnici se pozná bez debat lidská síla, pocit zodpovědnosti a potřeba se rozmnožovat. Když si žena uvědomí, jak vypouštěla duši za narození dítěte, je pak strašně smutné, když se vztah mezi nimi nevydaří či je jinak pošramocený a přitom na tom úplném začátku ta snaha určitě byla.

    OdpovědětVymazat
  19. tak to sa to vyvíja! Na mňa pozerali susedky v Zurichu ako na vraha, že som u porodu nebol. Zbytočne som sa bránil, že za CSSR muž ani do porodnice prakticky páchnuť nesmel - kde tam byť pri porode...ja som sa tak stal otcom úplne nevinne!

    OdpovědětVymazat
  20. Tak to já pomyslně posunovala ručičky hodin dopředu u své svatby. Na radnici mi to přišlo hrozně dlouhý i přesto, že jsem si v duchu pořád říkala, abych si to pořádně užívala....

    OdpovědětVymazat
  21. I když už v době, kdy se narodili mí synové, bylo možné, aby se muži zúčastnili porodu u svých chotí, ani v nejmenším jsem o to nestál. Dovedu si představit, jaká je to bolest, a můžu jen blahořečit, že mužům příroda nic takového jako porod nesvěřila.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.