Monology bez hranic ....

PÁTEK

Soptíček :  Dneska mě moje babička vezla autem. Opravdu hodně to tam smrdělo. Měla jsem na hlavě čepici, i když svítilo sluníčko a všichni chodili s holým zadkem, jak trefně říká babička Simča.

Hodně jsme zpívaly, ze stanice trolejbusu nám mávali lidi, asi se jim to moc líbilo. 

Jedeme spolu na hrad, tak jen doufám, že tam nemají pavouky. Já pavouky právě nerada, když ho vidím, hned pištím. Obličejem dělám takové ksichtíky, pozor, aby mne babička nerozmačkala, když mne chrání. 

Dostala jsem jahodovou zmrzlinu, dala jsem i Fíkovi. Já bych zmrzlinu mohla ráno, v poledne i k večeři. Tak proč mi pořád nutí maso, zeleninu nebo ovoce ? Takové ovocné Lipo má vitamínů !

Navíc já je dobře slyšela, jak si povídají o těch mých holoubcích. Vytahuji si je tajně, když se nikdo nedívá a s takovou chutí se s nimi těším. Babička mi při koupání říkala, že jsem čuník.

To nevadí, já jí dneska naučím před spaním novou hru.

Já :  Roztrhnout, zabít, zastřelit ! To jsem nemohla porodit ?

Proč mi moje jediné dítě dá do auta poblitou dětskou sedačku, kterou vyčistí jedlou sodou a octem ? Chemická reakce těchto sloučenin je tak třaskavá, že po městě jezdíme se všemi staženými okny.

Musíme zpívat, Soptíčkovi se chce spát. Když usne teď, bude lítat po kvartýru ještě o půlnoci.

U kávy na hradě Střekově zjišťuji, jsem mladá, krásná, svěží, věkový průměr německých turistů se pohybuje kolem sta let, večer mohou běhat po cimbuří. Kéž by mi to vydrželo fakt dlouho.

Ten malý hajzlík nejí mango, doma mlaská. Nejí kiwi, doma achá. 

Výborně, sice to není výchovné, ale u pohádky jí. Už nebudu protáčet panenky v sloup, dělám to taky. 

Ležíme vedle sebe a hrajeme Soptíčkovu hru. Ke slovu chodící přidáváme veselá slova. Chodící skříň, smích, chodící oko, smích, chodící vlasy, smích, chodící pastelka, smích, chodící pindík, obrovský smích. Proboha, kdy začíná puberta ?

SOBOTA

Soptíček :  Nebudu se oblékat, nebudu se umývat, nebudu jíst, já nebudu dělat nic. Ať se snaží !

Sice mi babička slíbila, že pojedu lanovkou a pak mne vezme na pizzu, mňam, tu já miluju.

Musí se víc snažit, víc mne hladit, víc slibovat. Jo, na koloběžku, mmmh, tak to se asi obléknu.

Kubík nás ve školce při spaní naučil fajn větu ... Ty jsi ale prdlá ! 

A tak říkám babičce, že je prdlá celý den. Nejvíc nadšená byla, když jsme jeli lanovkou a všichni se tam smáli. Mám prdlou babičku.

Nechápu, že když jezdím na koloběžce, babička mne nestíhá. Komicky běží, na zádech jí lítá ruksak, je celá červená, zpocená a zase jsem jí slyšela, že říkala to zakázané slovo, prý se na to vysere.

Musím se zeptat Kubíka, ten se vyzná, co vlastně babička bude dělat.

Já :  Pane bože, za co ?  Nic nechce, oblékání prokládáme pexesem, umývání zpěvem, při snídani modelujeme modelínou, nevýchovné, tragické, k pláči ! Na schůzku se švagrovou a synovcem přijdeme o hodinu později.

Nesnáším nedochvilnost, je to jedno. Džíny mám polité džusem, boty mám od kečupu, na hrudníku rozmazané jahody. Na parkovišti jsem zapomněla tašku.

Proč prší ? Proč lije jako z konve ? Běžím se Soptíčkem v náručí, koloběžku v ruce do prvního průjezdu. Do minuty jsme na kost, z vlasů mi stékají studené kapky, mačkám prokřehlého Soptíčka v náručí a ten se mi odmění ... ty jsi ale prdlá !!!

NEDĚLE 

Soptíček  :  Já jsem se tak nádherně vyspala, spaly se mnou všechny kočičky, plyšové i živé.

Ke snídani chci palačinky se sirůpkem. Ke snídani chci lívanečky. Nechci vůbec nic ... a nebo jenom s pohádkou. Babička se drží za hlavu a říká, že tohle je konec světa.

Taky jsme se spolu hádaly, že na písek nepůjdu v šatech. Já chci šaty, já chci šaty. Žádné tepláčky, žádné legínky, chci šaty. Pěkně jsem si zadupala, zařvala, zasoptila. Sice mi omývala obličej studenou vodou, ale mám šaty. Konečně ví, kdo je tady ředitel.

Jééé, to je super, moje babička přestala nosit boty.

Já :   Chci umřít !  Celou noc jsem nespala. Na obrovské posteli se stěhovala po směru hodinových ručiček  moje vnučka, všechny tři kočky a jako řetězová reakce všechna plyšová zvířata. 

Ve čtyři Soptík spadl z postele a až do rána jsem sledovala, zda dýchá, zda nevykazuje známky otřesu mozku. Jedna káva, druhá káva. Vítězství 14 : 3. Soptík spal 14 hodin, já 3. 

Zažila jsem nefalšovaný grupáč, musím vyvětrat, ložnice je vyfuněná.

Já chci palačinky, já chci lívance ... já chci umřít. Kde je ta veselá, optimistická a krásná babička ?

Před zrcadlem stojí troska a má kruhy pod očima. Já chci šaty, já chci, já chci....

Děti jsou radost, děti jsou naše budoucnost ... tak proč proboha stojím před zamčeným bytem jen v ponožkách ?