Z blonďatého cestovatelského deníku ....

Kdo očekává, že překvapím distingovaným chováním a dokonalou etiketou, toho skutečně zklamu.
Když u mé imaginární kolébky sudičky nakládaly, byly to holky pěkně rozjeté a nešetřily.
S přibývajícími roky by jeden očekával, že to vyklidním, zestárnu a zešedivím.
Ano, přátelé, já zešedivím / za těžký prachy u kadeřníka /, já zestárnu, ale vyklidnit, to já neumím.
Zažila jsem na Madeiře hodně veliký adrenalin a zde jsou tři docela malé ukázky, že když jedu já, blond hlava září do všech stran a průšvihy ... no posuďte sami.

Na balkóně

7:35 ... vcházím do hotelové jídelny u bazénu. Někdo má na dvoře slepice, kolem mé nohy poskakuje racek chechtavý a čeká svačinku. Miluji snídaně, žeru, dokud mi nezačne přetékat tukový prstenec přes okraj kalhot. Croissanty s nutelou, teplé houstičky, bábovky, sýr, šunka. Nirvána pro bloncku, která vstává ráno ve čtyři. Kávička, džus, kávička, buchta, meloun, umřu blahem.
8:08 ...  ty čuně, ty jsi se zase naprala. Mozkové závity jsou utlumené, zálibně ve výtahu mačkám 11.patro. Bydlím v oblacích a cestu mám kolem obrovské terasy. Vidím půlku nadpozemsky krásné Madeiry, moře, slunce, racky. Kochám se panoramaty, kochám se životem.
8:12 ...  stojím na balkóně a zjišťuji, že kolem sebe mám ráj, jen z toho ráje nemohu ven. Průvanem se zabouchl jediný východ. Běhám jako blbka, zkouším nouzový východ. Nejde otevřít.
Polévá mne horko, tváře mám rudé a ruce se mi klepou. Za pár minut odjíždíme na celodenní výlet a já stojím jako kretén zamčená na balkóně. Nikde ani živáčka, společnost mi dělá slunce, parníky na moři, racci se chechtají a já sedím na zemi. Škoda, že není v kabelce padák jako povinná výbava.
8:19 ...  sedím opřená o zeď, modlím se, aby šla kolem nějaká uklízečka. Království za uklízečku !
8:21 ...   kape mi první slza, když v tom mi to spíná. Mám číslo na průvodkyni. A mám i telefon !
No není to štěstí ?
8:30  ...   moje průvodkyně se jmenuje Simona a má blonďatý melír. Má taky pochopení.
8:45  ...  vbíhám do autobusu a všichni sborově tleskají. Už všechno ví, jsou informováni a umírají smíchy. Odpouští mi akademickou čtvrthodinku, protože se všichni domnívají, že jsem bioložka.
A kdo by jim vysvětloval rozdíl mezi vřesem a vřesovcem  ??

 

Já chci vonět

Pod tíhou rodinných událostí jsem se rozhodla, že ze svého života odstraním deodorant s hliníkem.
A na dovolenou nejlépe !
Ranní sprška, do podpaží bezpečný deodorant, přestříknout parfémem, šatičky a hurá do města.
Dnes je na Madeiře slavný den, ostrov se obléká do barev, do květin a bude celý den tančit.
Květinové slavnosti, však i já jsem stylová, také mám květinové šaty. Cítím se jako bohyně, cítím, že okouzlím každého prince i bez koně.
Procházíme si s kolektivem nádherné zahrady, proč po mně teče ten pot? Pijeme kávičku, mám v podpaží kola jako od vozu. Chci umřít.
Na toaletě se předkláním a cítím vlastní pot. Bože, já smrdím, já páchnu. Umřu hned a tady.
Na parte bude napsáno .... zemřela ostudou na madeirském hajzlu.
Nezajímají mne květiny, nezajímají mne princové, chci deodorant, chci mít na sobě metrák hliníku a nechci páchnout jako, když se v zoologické páří opice.
Zkrátím to ... celé město se netrpělivě shromažďovalo a těšilo. Já, blondýna z Ústí jsem běhala a sháněla deodorant s hliníkem. Co dělá stres s tělem ?  Vypouští potními žlázami i silvestrovský šampus. Čím větší stres, tím větší smrad.
Až teprve v sedmé drogerii jsem našla v regále jeden zapomenutý a funkční a toxický deodorant.
 / v regálech jich měli stovky, ale všechny jen a jen zdravé, neškodné  a neúčinné /
Jak jsem tak vystresovaná běhala po městě, ztratila jsem se. Cizí ulice, cizí ksichty.
Cesta taxíkem do hotelu mne stála 12 euro a řidič doma u večeře určitě říkal své prdelaté manželce, že převážel prase, které se nemyje a mělo by jezdit na valníku.
Slavnosti jsem stihla, vykoupaná, vyvoněná, v jiných květinových šatech. Smála jsem se, tančila, zpívala, bože, to byla krása, jen v podpaží jsem měla kilo hliníku.

Otisk s leskem hollywoodského bulváru

Po ránu jsme se procházeli lévadou / název pro zavlažovací kanál /, všichni se kochali přírodou, která voněla květy mimózy, eukalyptus měl kadenci kalašnikova.
I tak lze vysvětlit, proč šestnáct lidí prošlo kolem čerstvého cementu a jediná já jsem do něj zahučela celou rukou. Někdo má své otisky na americkém bulváru, já jsem zanechala svou stopu v hlubokém mimózovém háji a cement jsem si z podnehtových žlábků čistila ještě dva dny.
Návštěva místní rumárny /  tento název vymyslela průvodkyně Simona / mne opět atakovala do hvězdného nebe, protože nikoliv rum, ale madeirský koláč " bolo" z melasy, rumu, medu, ořechů mne naplnil až po okraj.
Co já budu dělat na večeři, když mám pupík plný ? Správně, přemůžu se, mám to v ceně !
Scházíme po schodišti do restaurace,  konverzace je podmíněná stářím rumu. Ti, kteří pili starší ročníky 15 plus, ti se smějí veseleji. Stržena davem, halasím také a nejlépe by bylo přidržet se zábradlí.
Rozbít si dnes hubu, nic moc. Rozbít si hubu jindy, taky nic moc.
Ruka se přidržuje zábradlí a v tom, mlask. Otáčím svou dlaň a na jejím středu mám krásný, zelený flusanec. Nějaký dobytek si prostě na schodišti odplivl.
Nemám ráda flusance svoje, ani cizí, nesnáším tyto exkrementy všeobecně a jeden takový exkluzivní mám vymazlený na své dlani.
Nevečeřela jsem, naopak jsem si ruku omývala, dezinfikovala, oškrabovala, na googlu jsem se informovala, jaká je inkubační doba cholery, tubery, břišního tyfu a jaká je šance na přežití.
Že mám šanci obrovskou jste pochopili dle mých řádků, protože mráz kopřivu nespálí a kdo by vás pak ovlažoval se svými excesy ?