REBEL ...

Někdo to rád horké, já miluji vařící kávu.
Usrkávám zabořená do černé kožené sedačky, poslouchám svůj milý doprovod.
Řeč pluje prostorem, lehce naředěná příjemnou hudbou.
Stočím svůj pohled k vedlejšímu stolu a skoro se mi zastaví dech.
Sedí tam ona. Dokonale upravené husté vlasy, make up bez jediné chybičky, bez jediné slepené řasy.
Postava nezatížená věkem, ani žádným porodem, oblečená do kostýmku, jehož cena vysoce převyšuje rodinný rozpočet mladé rodiny. Značková kabelka a kožené paleto s pravým norkem opřené o židli. Usrkává bílé víno a pohrává si s nožičkou sklenky.
Naše oči se setkávají a ona nahlas vyhrkne mé jméno. Slušnost mi velí vstát a jít pozdravit člověka, který mi šéfoval. Má primářka. Neviděly jsme se od sametové revoluce.
Vstávám a jdu v ústrety s nastavenou rukou. Nikoliv ruka, je mi naprosto přirozeně nabídnuta náruč.
Drtí mne objetí mé nadřízené, má hlava se točí z takového projevu přízně a z parfému, jenž se za tři dekády nezměnil.
Kdyby mi před lety někdo řekl, že se budeme objímat, vysmála bych se tomuhle špatnému vtipu.
Naše estrádní vystoupení byla pověstná, bavil se nimi celý barák.
Já rebel a ona docentka.

..... jako tenkrát.
Primářská vizita se konala vždy dvakrát týdně. Trvala zhruba dvě hodiny a byl to nevýslovný opruz.
Neustále se někde postávalo, debatovalo, pacienti museli trpělivě očekávat procesí dvaceti bílých plášťů, hlavně se neposrat, to bylo motto dne. Vše se muselo blýskat, dokonalost sama.
U každé postele povídačky, povídačky, no prostě pro mladou temperamentní absolventku očistec.
Konečně se vizita doplazila i k mým pokojům, kde jsem byla vyzvána doložit dokumentaci.
Pohledem paní šéfová sjela pokoj a pak mne. Od hlavy k patě a pak už následovalo hurónské : 
 " Okamžitě ven " . Hnala mne před sebou, mávala chorobopisy pacientů  a řvala jako smyslů zbavená.
A co že se vlastně stalo ? Na veleváženou primářskou vizitu jsem si svou bleděmodrou uniformu vylepšila pruhovanými nadkolenkami. Již tenkrát jsem milovala barvy, nu a tento výstřelek mne stál v obchodě Luxus skoro 250 kaček a stržené prémie na tři měsíce. Na nástěnce jsem si vykoledovala svou fotografii úplně v rohu, abych nerušila poklidné sdružení ostatních andělů.
Na férovku, já jsem na hanbě stála furt !
..... jako tenkrát.
V poklidných předrevolučních letech, tedy přibližně kolem roku 1985, jsem si nechala na pánském vytvořit účes. Centimetrového ježka v té době nosili kriminálníci a pár odvážlivců.
Moje generálka plakala, moje primářka po mém příchodu do zaměstnání málem omdlela.
Ještě to samé odpoledne zasedala závodní rada, která měla jako jediný program - mou vyholenou hlavu. V čele seděla předsedkyně, ukusovala větrník a zapíjela turkem. Vlastně celá závodní rada měla nějaký zákusek, protože vždy ve středu v kantýně měli čerstvé.
Jediná já jsem neměla dortík, ale pěkný průšvih. Nešel mi na hlavu připevnit čepec.
Tato skutečnost v socialistickém zdravotnictví .. nemyslitelná. Padaly návrhy typu, připevnit tkaničkou, mašličkou, přilepit izolepou, nejpříhodnější a nejzábavnější se jevila guma z tepláků.
Dostala jsem svůj první papír na hlavu.
V malém rámečku, v zataveném igelitu jsem měla razítko ředitele, hlavní sestry, primářky a předsedkyně závodní rady. Na krku jsem tedy jako jediná v celém špitále nosila papír, že nemohu nosit čepec, dokud mi nedorostou vlasy.
.... jako tenkrát.
Další noční, kterou jsem prozvracela. Pach moče, ranní odběry, stolice a můj žaludek na pochodu.
Oznámit těhotenství se rovnalo popravě, protože okamžitě následoval odchod ze směnného provozu a poloviční výplata. A tak dokud nebyl vidět pupek, prostě se sloužilo.
Další noční se strčenou hlavou v záchodové míse, otírala jsem si ústa. Když zpoza dveří na mne vyskočila má primářka. Dlaně šustily, tváře se tetelily a přes rudá ústa se hnala ven slova jako kulomet :  "  Vy jste tam zvracela, vy jste tam hodně zvracela ! Že ? Normálně jste tam blila a nahlas ! "
Dušovala jsem se, zapírala jsem a nadávala jsem si, budeme doma bez peněz. Jenže žaludek měl jiný názor, neuměl to potichu. Proč jsou ta těhotenství tak bouřlivá, proč žaludek nespolupracuje s paní primářkou ?

Mačká mne ve svém náručí a jemně pohladí mou tvář.
Poťuká na ni a usměje se.
Já vůbec nechápu, proč zrovna ona ?
Ta chladná, sebestředná ženská, které jsem pěnila krev jen svým dechem v místnosti.
Dívám se na ní a jako film mi hlavou proletí všechny mé průšvihy, excesy.
Pruhované fusekle, řetízek nad kotníkem, líbačka s pacientem na kuchyňce, ztracené chorobopisy, vyholená hlava, zakázané šmajchlování s mediky, červený přeliv, zapírané těhotenství.
Moje oči se ptají a ona tiše odpovídá : " Byla jste rebel, co mi pil krev, ale s vámi šlo srdce a to se počítá ".