pátek 1. května 2020

Duben v kostce ...



Za zpěvu ptactva jsem pochodovala do práce, stromy předčasně nakvetlé, příroda nabuzená do skoro letních teplot. Jeden den žabky, druhý den kozačky. Jeden den naboso, druhý den v podkolenkách.
Absolutní novinka našeho žití je kus hadru přes ústa. Obdivuji každého, kdo si zvykl, kdo nemá problém.
Bojuji pět týdnů s neustálou bolestí v hrdle, od bylin po kořalku nefunguje zhola nic. Po ránu produkuji nechutnou škálu exkrementů, která se mi dařila v době, kdy jsem vytáhla dvě krabičky cigaret denně.
O pravděpodobném koktejlu bakterií informoval pan doktor Šmucler, když ukázal Petriho misky s namnoženou škálou, kterou dýcháme. Těch barev, pane jo.
Několik let jsem se u psychologa učila ze svého slovníku vyřadit slovo " musím ", aby se mi opět infiltrovalo do mozku. Všechna nařízení v tomto znění působí na mou silně extrovertní povahu, jako když zavřete tygra do klece. Chodí kolem mříží, pláče, sténá a nerozumí. Neumí to, je vnitřně nastavený na svobodu. 
Zažila jsem jednu z nejmocnějších emocí svého života, která se podobala sekvenci sci-fi filmu.
Stála jsem uprostřed statisícového města, na největším náměstí, které máme.
Stála jsem tam úplně sama. Nebyl to sen, nebyl to film, byla to realita. Sevřelo se mi tak bolestně srdce, celé nitro jelo na horské dráze, nahoru, dolů.
Lidé, jsou mojí součástí, jsou mým společenství, chci je cítit, chci je mít, bez nich je mne půl.
Víc než kdy jindy jsem vděčná za kus ornice, kterou jsem si zakoupila, kterou obhospodařuji.
Přináší mi potěšení a volnost bez hadru na tváři.
Zjistila jsem, opět, kudy vedou v určitých partiích svalové úpony, které svaly přes zimu zakrněly a s jarem se krásně protáhly. Mám už černě  " vysmahnutý " zahradnický zátylek, nikoliv od špíny, ale ošlehaný sluncem. 
Jaká je největší srážka ? S debilem.
Můj soused má na svém pozemku několik buxusů a odmítá je ošetřit proti housenkám zavíječe zimostrázového. Díky jeho ignoraci mám napadené rostliny i já.
Jedná se o vzrostlé soliterní rostliny staré přes dvacet let, které mají neuvěřitelnou hodnotu a jsou klenoty mezi stromky. Snažím se, leč boj proti zeleným housenkám je bojem marným, když narazíte na člověka, kterému je to buřt. Být chlap, večer bych si na něj počkala v lese, dostal by řádně na budku :-)
Opět jsem se stavebně zocelila, mám nastudované tříkomorové samonosné septiky a volně přecházím do elektrických obvodů. Paní učitelka Pecková by bublala blahem, jak se můj vztah k fyzice vykrystalizoval, jak moc jsem otevřená  příkonu, fázím. A to musím do dalšího měsíce nacvičit zákony o vodním hospodářství. Než postavím, bude ze mne pan Lorenc.
Za co vděčím této době ? / záměrně nepíši nic o stavu nouze nebo karanténě /
Čtu.
Do života se mi vrátila krásně voňavá, papírová kniha. Její stránky příjemně šustí, její písmenka baví.
Díky rozlítanému životu jsem u knih usínala, nebavilo mne stále začínat či končit na stejné stránce.
Hltám osudy svých hrdinů, zdokonaluji si slovní zásobu, protože v posledních měsících jsem se retardovaně neustále točila ve větách, v mizerných spojeních, nějak mi to vázlo.
Loučím se s měsícem, ve kterém jsem potlačovala své já, vědoma si, že zdraví je na prvním místě.
Bojovala za svou malou firmu, za přežití. Pokud má někdo a něco tři desítky let tradici, neopustíte loď a kormidlo. Tisíce  " malých  " každý den vstávají a večer usínají s pocitem a strachem, co další dny, další týdny přinesou, kam je hodí, kam doplují.
Nadevírám novému měsíci. Času lásky, květů, poezie a naděje. 
Doufám, že mezi slunečními paprsky si na nás najde čas i déšť, svlaží zem. Přírodu provoní voda, kterou zem vsákne a pohladí vše zelené a barvy vyšperkují a vyladí to smutné v nás.
Přeji nám, abychom se nadechli, všichni bez rozdílu, sáhli si na svět, jak ho milujeme, jak ho potřebujeme. A ve zdraví ...




Blues opuštěného prarodiče ...


Dívám se na její fotografie a je mi smutno. Slyším její hlas, už krásně říká " ř ", jemně jí  tam občas skočí sykavka a má stále mnoho práce, mnoho učení, mnoho malování.
Peče, vaří a užívá si dětskou nevědomost.
Jsou nás stovky, jsou nás tisíce, kteří dlouhé týdny nepohladili své vnouče a zpívají ve svém nitru tohle bolavé blues. Hodně síly, přátelé, naděje umírá poslední, tak snad už nebudeme pro naše vnoučata nebezpeční a ona nebudou nebezpečná pro nás.




43 komentářů:

  1. Simonko, vystihla jsi všechno!
    Sousedovi bys musela buď domluvit pěstí nebo mu v noci ty keříky postříkat!
    Je to arogantní člověk.
    Jiřina z N.
    Vnučka je po tobě - krásná.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem žena, takže v pěstním souboji bych to asi nedala, bohužel to nedám ani v postřiku. Jeden je nesmysl, musí se to cíleně několikrát opakovat, má osm obrovských buxusů, tahle sabotáž by z mé strany stála několik tisíc.
      Navíc opravdu se musí opakovat, kontrolovat a to není v mých silách. bohužel takových idiotů jsou zástupy, co si pořídí pozemek a serou na něj.
      V případě mého souseda to není arogance, on to zdědil a nebaví ho to.
      Tak asi tak no.

      Smazat
  2. Simonko, zase bravurně popsaný uplynulý měsíc. Přála bych si mít takovou slovní zásobu jako máš ty, máš dar psaného slova. Napadlo mě to, co Jiřinku, nenápadně sousedovi ty keře postříkat. Obdivuji všechny, kteří musí mít roušku na obličeji celý den. Mně to stačí tu chvíli kdy jdu na nákup nebo když jedeme na výlet.
    A jako Tobě je i mně smutno po vnoučatech. Občas mi řeknou pár slov do telefonu, skype nemáme. Rodiče mi posílají fotky, ale já bych je tak ráda objala. Vnučka se naučila jezdit na kole, vnouček složil písničku a natočili s tátou krátké video a poslali mi ho. Včera přišel pohled, který napsal náš prvňáček. Sice s chybami, protože si nedal poradit, ale to je mi fuk. Má hezké písmo a hlavně nás potěšilo, že nám chtěl udělat radost.
    Přeji klidné dny. Růža

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Má slovní zásoba vždy pohoří na slovesech, nejsem hbitá, bohužel.
      A když jsem nečetla, bylo to ještě horší, docházela slova.
      K postřiku ve formě sabotáže jsem se vyjádřila u Jiřinky, to je nereálné.
      Toto je velice zdatný škůdce, který potřebuje neustálou kontrolu a hlavně stříkat, stříkat a stříkat. Mne by jeho pozemek vyšel na tisíce a to je blbost.
      Přiznám se, když dostanu fotku, brečím, jsem měkota měkkaá.

      Smazat
  3. Simi, tím památníkem jsi mi dorazila! Víš, asi bych to neměla psát takhle veřejně, ale jak říkají všichni kolem: "Ty si vždycky jedeš po svém!". Snad je tam trochu rebelie po mém taťkovi,ale snad převládá selský rozum. Prostě jsem určité věci nedodržela. Vím, že pokud nejsem psychicky v pohodě, onemocním. Když zemřel tatí, abslolvovala jsem do tří měsíců dvě operace (bylo mi třicet). Po smrti mamky jsem měla dva těžké zápaly plic (stav mi připomíná teď popisované příznaky). Se svými vnoučaty jsem se viděla i je hlídala, balzám pro duši. Setkávala jsem se i s kamarádkou (sice s rouškou a dva metry od sebe venku na procházce, ale pokecaly jsme. Jinak mám velký respekt před vážnými nemocemi, včetně koronaviru, ale jsem jen člověk, co by bez určitých věcí a pocitů zemřel.Přeji krásné dny a hlavně zdraví.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já bych si moc ráda jela po svém, bohužel nemám parťáky. Všichni byli a jsou posraní doma, nikdo nechce riskovat zdraví.
      V případě partnera mé dcery je složitost obrovská, on trpí obscesí a hygiena je v jeho podání top. Už takhle jsou naše vztahy na bodu mrazu a kdyby nedej bože něco chytili u mne, bylo by to finále. Holka zlatá, měla jsem ohromné štěstí, že jsem já na velikonoce řekla ne. Bolí to, šíleně, ale jinak to nejde. Vnučku uvidím možná na vánoce, možná.
      Ale příští týden už mám sraz s mými skalními kámoškami v Praze, těším se, vypadnu a hlavně uvidím spřízněný kolektiv. :-)

      Smazat
    2. Simi, tak to chápu a držím moc palce v lepší časy.

      Smazat
  4. Simi, p. Lorenc z Tebe bude určitě. Z každého z nás, řemeslníků je čím dál víc a co si neuděláme, ...
    Jinak jsi to popsala moc pěkně. Buxusový problém mám nemlich ten stejný.
    Přeji brzké rande s vnučkou.
    Jitka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já bych raději byla ženskou než panem Lorencem, lépe bych v noci spala a měla bych krásné slepičí starosti, septik by byl okrajová záležitost :-)

      Smazat
  5. Hezky jsi to popsala . Těch buxusů je fakt škoda. Člověk se s tím piplá a pak přijde zkáza díky housenkám nenápadného motýlka během jednoho roku...Přeji Ti Simonko pohodové a klidné májové dny a držím palce abys to s tou fyzikou zvládla...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tyhle vzrostlé a nádherné keře jsou šíleně staré, já je zdědila po původních majitelích, mají vyčíslitelnou hodnotu, byla by škoda o ně přijít.
      Fyzika byla a bude opruz :-)

      Smazat
  6. Hmmmm, a komentář zmizel i podruhé a potřetí, nevím, co to dneska blbne. Tak čtvrtý pokus, tentokrát to zkusím s googlovskou identifikací, kterou normálně nechci používat.
    ------------------
    Ach jo, už se mi poněkolikáté stalo, že mi to při publikaci sežralo komentář, který jsem už nedokázal zopakovat. Tentokrát obsahoval především mé láteření na roušku, kterou nesnáším a považuji ji za smysluplnou jen v interiérech a dopravních prostředcích, ale přesně ho reprodukovat neumím :-(.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Také se mi to stává, ale bývá to problémem na počítači, kde nejsem přihlášená, většinou se mi pak problém opakuje.
      Láteření nad rouškou ... také mne nebaví vdechovat miliardu bakterií, které sžírají můj organismus a vystavují ho neustálé zátěži, nevěřím, že to má přínos stejně jako ty venku, ubližujeme si.

      Smazat
  7. Simi, krásně jsi zbilancovala duben. :-D Co se týče roušky přes obličej, trpím jako zvíře. Coby astmatik mám díky tomu hadru menší přísun kyslíku. Z 4 km procházky jsem se vrátila schvácená, jako kdybych zdolala osmitisícovku.
    Mám souseda, který by si s tím tvým mohl podat ruku. Buxusy má sežrané a na můj dotaz jen pokrčil rameny. Právník. A hádej se s ním. Nicméně jsem ten svůj opakovaně ošetřila a u mně ty zelené housenky už po dva roky nebyly. Tuším, že se ten prostředek jmenuje Reldan.
    A co se vnoučat týče? Malá vídám, i když máme mezi sebou mezeru, Ema se tu stavovala minulý týden s maminkou. Jen tu nejstarší jsem viděla 7. března naposledy.
    Snad se všechny a všichni dočkáme.
    Měj hezké dny.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Lidí s alergickými projevy na jaře, astmatiků, prostě nás všech ... hrůza, profuněný hadr na hubě, kde se množí bakterie v řádech miliard. Já když mluvím, mám jí v práci za pět minut úplně mokrou, mám hromadu bakteriálně nakažených hadrů, fuj.
      Debil jako soused je tragédie, jasně bude to stát hromadu peněz, tak to nechá raději pochcípat než by musel něco koupit. Lidé jsou různí a různé koníčky maj !!!
      A ignorace je taky druh zábavy.

      Smazat
  8. Blondýnko, v tvém popisu dubna je úplně všechno a některé pocity jsou i moje. Měj klidné dny.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Kdyby tenhle měsíc v mém životě nebyl, nic by se nestalo, přinesl strach, deprese, bolest a vzduchoprázno, nic, nic pěkného.

      Smazat
  9. Simi, letošní duben si budeme určitě pamatovat. Nejen pro ten hadr na puse, nejen pro nedostatek objímání... Musíme věřit, že budou brzo lepší časy.
    Housenky jsem našla taky, bohužel ne ty sousedy, kteří na to dlabou (ti nejbližší už buxusy před lety vykopali). Mám taky hodně staré keře a nechci o ně přijít...
    Tak hezký květen, paní Lorencová! Helena

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Tady Lorencová, tady Lorencová !
      Hlavně stříkejte. já minulý rok vybírala housenky, stříkala proudem vody a nic platné, namnožily se geometrickou řadou a jejich ještě víc.
      Chce to fakt stříkat, i zapřísáhlí proti chemii stříkají, jinak není valná šance a přijdete o rostliny, já už jeden totálně sežraný vykopávala.

      Smazat
  10. A že bylo co do dubnové kostky naskládat ! Sousedy si nevybíráme a tak někdy nastane problém. Nošení roušky je nepříjemné, pro mne určitě ale méně. Pracovní proces je už pro mne minulostí, takže náhubek navlékám v případě nezbytně nutném.
    A i s vnoučaty já to už mám jinak. Už jsem se smířila s tím, že je nevidím tak často, že už nemám jejich malou ručičku ve své dlani. Vyrostla! Styk s nimi už je prostě ,,někde jinde". :-)
    Vystudovala jsi zdravotku, teď jsi šéfová firmy, tak proč bys nemohla být odborníkem v oblasti stavebnictví aj. :-))))).
    Měj se hezky a moc Ti přeji,aby květen už přinesl setkání s vnučkou a dcerou.
    Hanka

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Souhlasím, sousedy si nevybíráme, ale žijeme ve společenství, tudíž musíme dodržovat nějaká pravidla, pokud budu lesana, nebudu se třeba ani umývat.
      Ale pokud žiji mezi lidmi, mou povinností je jim nesmrdět a stejně tomu tak je se závadnými stromy, nelze dělat ignoranta.
      Děvče zlaté, já už nemám energii na další rekvalifikaci, stačí mi má firma a každodenní boj, abychom přežili a lidé si domů nosili výplatu.
      Já jen chci, aby mne někdo neokradl či jinak nepodvedl než se začne stavět.
      A vnučku, tu možná na vánoce uvidím, možná, její tatínek má panický strach z bakterií, no nemám já to štěstí :-)

      Smazat
  11. Simi, tak mě ten článek nějak dojal. Cítíme nyní všichni to sevření slonem, musíš, nesmíš. Ano, na zahrádce je možné volně dýchat. Buksus jsem také léčila postřiky, až jsem ho musela uříznout. Nechala jsem pařizek s ten začal obrůstat, ale na podzim opět housenky. Je mi ho líto, rostl 30 let. Těším se na vnoučata, doufám, že se setkání dočkáme. Hezký víkend "pane Lorenzi".

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Jsem poslední týdny samodojímací, ani k tomu nepotřebuji žádný článek.
      Svět se mi občas smrskne na malý prostor, protože ten velký bych nevydýchala, bohužel. Dokonce jsem měla dny, kdy jsem si zakázala sdělovací prostředky.
      Ani bych se nedivila, kdybych s buxusem dopadla podobně, byla by to šílená škoda, ale s debilem se mluvit fakt nedá.

      Smazat
  12. Simčo, letošní duben byl jiný a pro většinu lidiček hodně náročný. Snad květen přinese více klidu a pohody a možnosti setkávat se se svými blízkými. Já jsem se, po domluvě s paní doktorkou, viděla i na pár chvilek s naší babičkou.( Ale i u ní doma s patřičným odstupem a rouškou.)
    Než jsme začali stavět, tak jsme objížděli hodně staveb a já také vše studovala, během stavby mi říkali "stavební dozor". Stavěli jsme svépomocí a tak jsem chtěla mít jasno, že nám dům nespadne na hlavu. :o) Takže chápu tvé studijní nadšení, možná i nutnost vědět co nejvíce. A kdy bude položen stavební kámen?
    Přeji Ti krásný květen. D.

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já jsem se do stavby v minulém roce pustila poměrně naivně, důvěřovala jsem a uvědomila jsem si, že dobré a velké srdce nestačí a je nutné, aby bylo profesionální. Ve výběru firmy jsem sáhla hodně bokem a proto dělám možné i nemožné, aby se to už neopakovalo.
      Začne se s podzimem, až skončí sezona, nemíním řešit opakované spory se sousedy, kteří se chovali jako postřelená zvířata, jednak odmítají vše nové a mají rádi své zaprděné standardy.

      Smazat
  13. Nestavím, ale rekonstruuji starý domek. To je taky pěkný mazec! Pořád musím mít na paměti, že je to stará stavba, křivé zdi, podlahy, .... Teď řeším, jaké udělat vnitřní parapety, protože ty plastové jsem kvůli špatné zkušenosti odmítla. Volba padla na dlažbu, jenomže se ukázalo, že jsou křivé i ty parapety. Takže nová verze je kamínkový koberec.🤔😊
    Díky tomu, že ještě nepatřím do kategorie senior, s vnoučkem se vídám. I proto, že u nás na zahradě je pro pobyt venku bezpečněji, než u nich kolem domu a v parku.😊
    Simi, přeji ti krásný májový víkend.🌞🌷

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Já se v 54 letech také necítím na seniora, bohužel pracuji mezi stovkami, tisíci lidmi a pravděpodobné riziko nákazy jsem já, nikoliv má vnučka. Rodina mé dcery si úzkostlivě střeží možnou nákazu, tudíž k návštěvě to ještě dlouho nebude, bohužel pro mne.
      Já jsem se rozhodla pro zbourání, protože korpus mé chaty nedovoloval přestavbu,vyšla by daleko dráž než celá stavba nová.

      Smazat
  14. Simi, snad už se ti brzy plní tvá přání setkání. Moc ti to přeji...tobě,i jiným. Je to dlouhé, nepochopitelné...a s tím hadrem mám taky dost velký problém.
    Krásný víkend. Eva

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Dlouhé, nepochopitelné a stále pod palbou obrovského strachu, protože nic a nikdo jasně neodpoví, s čím máme nebo nemáme čest. A když je nepřítel neznámý, je i budoucnost špatně čitelná a depresivní.

      Smazat
  15. Taky nemám ráda slovo musím a proto se hodně snažím, abych toho moc nemusela. Roušku nosím jen v práci mimo kancelář, v té mé vládne free zóna, kam se chodí všichni nadechnout. A to jsme vždycky všichni brblali, jak tak máme strašnej vzduch. Do práce chodím s rouškou pod bradou, už jsem to někde psala, ale děti mi říkají rebel :D. Pleť se mi pod rouškou strašně zhoršila, o tom, že mě pálí v krku, škoda mluvit...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Stálo mne to stovky hodin u psychologa a psychiatra, abych se to odnaučila, byl to jeden z mých skutečných a velkých problémů. Když jsem ho dobourala, opět ho mám všude kolem sebe a je to destruktivní.
      Milá moje, já si tohle rebelství nemohu dovolit, lidé v potravinářství hledí na možnou nákazu velice bedlivě a bez kusu hadru reagují hodně podrážděně, tahle revolta by mne stála živobytí. V mém věku si to dovolit nemohu, živím hodně lidí včetně sebe.

      Smazat
  16. Roste do krásy .-) Jinak nějak souzním. Moje nejhorší noční můra byl vždy svět bez lidí. Jdu na místa, kde jsou lidi, a byla jsem tam sama. Budila jsem se hrůzou. Teď se mi to splnilo... Podnik má dalších 14 dní zavřeno, není odbyt... A jak jsem neměla ráda babičky orchideje, protože je měla úplně všude, většinou nekvetly, všude klacíky, že jsem nemohla ani zatáhnout žaluzie - tak po několikaměsíčním marném boji s červci jsme je vyndali ven. Snad si příroda poradí, když postřiky nepomáhají. A mě je jich teď líto... Do toho to sucho... Snad nám květen přinese radost .-)

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Obdivuji lidi, kteří jsou nadšení z prázdných měst, vyhovuje to jejich introvertnímu nastavení. Přemýšlela jsem, že bych ráda viděla třeba Karlův most bez lidí, ale vzdala jsem to, nemám na to. Já ve svém životě ty lidi potřebuji, vidět, slyšet, být jejich součást, ten mumraj mne dělá spokojenou, je pulzující a vím, že tohle je život.
      Červci jsou hodně odolná pakáž, pomůže důkladné vysbírání, ruční, s pinzetou a líhem, jsou obalení ve voskovém kabátku, proto je chemie neúčinná.
      Chce si sednou a sbírat a sbírat, vše ručně. Výsledek se dostaví zaručeně.
      Jen to chce moc a moc trpělivosti.

      Smazat
  17. Simi milá jak já ti rozumím... Kdyby tak šel letošní duben zapomenout,vymazat..
    Jsem kontaktní člověk..tak ráda své blízké objímám, hladím. A nejvíc mám teď kontakt s hadrem na .... ústech 😊. Ale my to dáme a vydržíme. A své vnoučátka brzičko obejmeme. Jo a jdu se juknout na ty naše buxusi 😊... Drž se Simi milá. Z💙

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Vlastně kdyby nebyl, nic by se nestalo. Nechci se rouhat, jsem vděčná, že jsme zdraví. Jenže se vším je spojená i psychika a ta dostává do prdele.
      Děsím se světa po, ty vyhlídky mne netěší a nebudu si dělat iluze, svět už nikdy nebude jako dřív.
      A buxusy si projeď, je jen málo lidí, kteří mají to štěstí a mají rostliny bez problémů

      Smazat
  18. Simi, ano, byl to divný duben. Pro mne pracovně velmi výživný, byť to bylo převážně z domova. I já byla vděčná za chalupu, kde jsem mohla být na vzduchu bez roušky, kterou nenávidím (a to v ní rozhodně netrávím celou pracovní dobu).
    Snad květen udělá alespoň pár krůčků k normálu.
    Měj se pěkně

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Ono mít doma kancelář v obýváku, dělat mítinky, dělat práci z kuchyně, není med a nezávidím. Vůbec v tom nevidím štěstí, naopak flustraci.
      Když se s lidmi o tom bavím, vidí jediný přínos ve skutečnosti, že jim odpadne cestování, ale třeba psychika nic moc.
      Vzduch bez roušky je omamný a v prostorách, kde ho člověk musí mít hodiny zakázaný, je trest. Venku mi to přijde jako naprostá debilita, hazard s naším zdravím, bolavý krk je toho jasný ukazatelem.

      Smazat
  19. Simonko, já mám možná nakonec štěstí v neštěstí. Ani mi nijak nevadí, že nemůžu ven. Fotit kytičky bych stejně nemohl. Jsem v podstatě introvert, takže davy lidí mi nahradí televize,i když je tam ho**o.
    Měl jsem jet na IKEM na oční, přeobjednali mě někdy na září ...

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Přiznám se, že závidím to introvertní zaměření.
      Občas se mi stane, po namáhavém dni, že lidi nepotřebuju.
      Ale žít úplně bez společnosti neumím, i když v současné době nic moc nezbývá.
      Televize je tragická, zoufalá. Byly natočeny stovky kvalitních filmů a v televizi dávají šílené sračky.
      Já si stahuju, jediné nač koukám je doktor House, to jediné ještě dám a těším se na to.

      Smazat
  20. Simči, já jsem tak přemýšlela kdyby to šlo,že bych se nechala uspat jako šípková Růženka, sice 68letá na čas až to vše přejde a bude líp.Ale ono asi nebude, tak na to sejřím.Už jsem si zakázala číst o tý svini.Roušku nemusím moc nosit, ale když jedeme alespoň s chlupaťandou jednou týdně na výlet a potkáme někoho a rychle nasazujem, jsem ve stresu.Vím, že jsme na tom mnohem líp než všichni ostatní co jí mají celý den.Začínám být ale takzvaně v prdeli.Neviděla jsem svých pět vnoučat naživo už ani nepamatuju.Dcera nám vozí nákup každých 14 dnů a popovídáme si s rouškou pár minut u brány.Bulím když odjede a sere mě to všechno.Jinak jsi mi zvedla náladu fotkou tvé překrásné vnučky.Koukala jsem na ni snad deset minut.Americká máma by s ní sjížděla soutěže krásy.Simči, přeji dny ve zdraví.Martina

    OdpovědětSmazat
    Odpovědi
    1. Trvá to dlouho, mám období, kdy nesleduji zprávy. Poslední týdny je vše sevřené strachem, zákazy a můžeš myslet stále pozitivně a přitom neustále potlačuje své základní potřeby.
      Obdivuji všechny ty tzv. pozitivní, nedaří se mi to a přesně jak píšeš, často jsem v prdeli až po uši.
      Emoce lítají a mohu se snažit sebevíc, vylítnou slzy a nezastavím to.
      Celý život jsem to potlačovala, kumulovalo se to uvnitř a pak to byl průser, prostě vše musí ven.
      Mám krásnou zahradu a uprostřed té krásy jsem jako na pustém ostrově, nač to je, když to nesdílíš ? Čumíš na krásu a srdce se svírá.
      Má generálka měla pro takovou situace příhodné označení ... je to píčou ke zdi !
      S vnučkou se tolik bojovala, abych tu vzdálenost nějak potřela a měly jsme vztah, ale po telefonu se vztahy dělat nedají, ty děti to nebaví.
      S každou fotkou brečím, nějak si přijdu vzdálená.
      Chtěla bych se probudit, vstát a zjistit, že nic takového nebylo, byl to jen a jen blbý sen.
      Marti z Ráje, když tečou slzy, je to na hovno, ale pořád je to o tom, že žijeme, díky bohu !

      Smazat
  21. Ta poslední fotka je tak nějak smutně krásná, jako v ní něco z té osamělosti bylo. Věřím, že čas, kdy se s vnučkou shledáš už je zase tady - však už se věci pomalu ale jistě navracejí k něčemu, co připomíná normál :-)

    OdpovědětSmazat
  22. Zdravím. Nejprve chci moc poděkovat za komentář na mém blogu, děkuji za povzbuzení.
    No sousedy si člověk nevybírá, bohužel. Vaše problémy chápu, také nemáme zrovna dobré vztahy.
    Přeji hezký víkend, ať soused "nezlobí". A věřím, že se brzo situace zlepší, a malá přijede na návštěvu :o)

    OdpovědětSmazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.