Únor v kostce ....

Druhý letošní měsíc bych s chutí pojmenovala Na Krtečka. Když jsme si po vzoru malého a nemluvného hrdiny naleštili autíčko, začalo vydatně pršet, v některých částech republiky i jemně sněžit. Pověsit si kalhoty s velkými kapsami nebylo možné, buď řádil orkán, tajfun a nebo ministerský předseda Babiš. Oblíznout si lízátko je právě zakázáno, protože Krteček má nejlepšího přítele v zahraničí pandu. Příroda blázní, počasí blázní a my lidé nejsme pozadu.

Má sousedka má doma připravených skoro dvacet kilo mouky / z Mall zakoupila pekárnu a v případě karantény bude péci denně čerstvý chléb /, desítku bas piva a vody, ale za naprosto nejdůležitější považuje skutečnost, že v pořadníku firmy Amazon zaujímá přední místo a brzy se dočká respirátoru v hodnotě 1200 korun debilních. A pak že je mezi lidmi málo peněz !!

Víte, kdy nejvíce ženě chybí muž ?  Není to ve snech o romantickém milování, kdepak.

Na tuto těžkou a složitou otázku vyslovím jednoduchou odpověď .... žena stojí před vozem, má v něm tři přepravky se zvířaty, právě padají trakaře a má pouze dvě, bože jak trapné, má jen dvě ruce.

Slečna Farkašová má krev v moči, Míša zanícené slzné kanálky a Eduardovi nevyhovuje dietní strava. Tři kočky, tři přepravky, dvě ruce a výňatky z  věstníku Kudy z nudy. :-)

Škoda, že nemusím vozit Soptíčka v přepravce. Vyrostla ze sedačky tak razantně, že mi oznámila, že s tím mám něco rychle, skutečně střelhbitě dělat. Nejlepší  nová sedačka bude růžová, bude na ní několik hrdinů z Ledového království a prima budou také mašličky, hodně mašliček.

Já za sebe cítím, že jsem vždy ve svém voze po něčem tak krásném toužila. Doufám, že od tohoto estrádního úmyslu nakonec ustoupí a koupíme normální sedačku. 

Dělá mi radost, vnučka jedna. Umí krásně vyslovit R. 

Rýže, rypák, Romana, raketa, Ríša. / kreténa jsem raději vynechala, nebudu podrývat rodičovskou autoritu , že /

Kouzelné, nádherné a křišťálově čisté R. Její táta ráčkuje, máma neumí sykavky, kočička už zvládne královské regééé bez zásahu logopeda, stejně se na něj čeká měsíce.

Po vzoru Krtka jsem vyndala lopatku, hrábě, nůžky.  V zahradě se daří plevelu, je sytě zelený a provokuje mne na každém kroku. Brzké jarní traviny jsem musela již zakrátit a světe div se, zelené rostlinné pletivo narostlo již v řádu desítek centimetrů, skalničky nejsou pozadu, některé již vydatně kvetou. Obražené mám všechny plaménky, růže, na magnoliích jsou puky, jen poslat na odiv růžové květy. Záhony žijí, radují se a připravují bez znalosti kalendáře. / Přemek Podlaha by valil oči /

Byť u nás dnes poprvé za zimu sněžilo, vláhy má příroda nadbytek  díky vydatným a neustálým dešťům. Mám už dva měsíce objednaný bagr a půda nedovolí technice ani omylem.

Kapříci jezdí pod hladinou a pomrkávají, pokukují, že už by rádi, tak hurá přeci do jara.

I já se snažím, bojuji a odhazuji kostky. Svým přístupem a heslem Do jara bez kostek jsem nakazila své okolí. Se slzami v očích se mi přiznala má kamarádka, že se jí podařilo naletět šmejdům.

Se svou inteligencí, vzděláním a zaručeně odkrveným mozkem, jinak si tuhle debilitu nedokáži vysvětlil, podepsala smlouvu na nějaký hubnoucí preparát.  / ze stresu přibrala dalších pět kilo /

První měsíc za polovic, druhý skoro zadarmo a za tři měsíce vás nepozná nikdo, bude vás třetina.

A nebo polovina ? A nebo se vypaříte. Ale než se vypaříte budete platit jako mourovatý.

Jak mi lidé toužíme být dokonalí, krásní a ideální. Jak neradi slýcháme, že bez práce nejsou koláče.

Nikdo a nic za nás neodseká hromady kostek sádla. Jen vůle, trpělivost, dřina a odříkání.

Nic není a nebude zadarmo. Ani tabletky od šmejdů.

Na patře zůstává pachuť, neodolatelná harmonie štíhlého pas se vytratila za dvaceti, třiceti telefonními hovory, kde údajný lékař s polským přízvuk vyhrožuje, nadává a vydírá.

Do jara bez kostek, bez špeku, ale také bez slz a nezapomínat mozek v igelitové tašce.

Loučím se s měsícem plným deště, větrů a hlavně silných emocí. Strach je pro nás lidské pokolení špatný přítel, ještě horší rádce. V našem městě právě řádí úplavice, v honbě za rouškami, metráky namletého obilí, ztrácíme soudnost, zavíráme oči před skutečnými problémy. 

Kdysi jsem projela Egypt křížem krážem, utopila se v jeho skvostné kultuře, za zadkem jsem měla kulomety. Omdlívala jsem horkem ve stínu pyramid a obcházela tanky. 

Nebojím se, co se má stát, to se skutečně stane. Víc se bojím lidské hlouposti, chaosu a paniky.

Nadevírám novému měsíci, přinese jaro ? Přinese radost ?  Nebo zklamání ?

Vše patří do našich životů, hýčkejme si rozkvetlé trsy sněženek, bledulí, čemeřic, vdechujme do plic vůni země po dešti a když na nás nezbude rouška, asi to tak mělo být. / žádnou nemám, nesháním, ale z půlky podprsenky by to šlo, jen nevím, zda černou, bílou, červenou, hladkou nebo krajkovou ? /

Čechy krásné, Čechy mé ...

Jezdím touto krajinou za deště, za slunce, v hustém sněžení, ve vichru a nedokáži odolat panoramatům, která mi česká krajina dopřává. 

Nejdřív jsem tudy, kolem Litoměřicka, jezdívala s umírajícím Edíkem, dnes s krvácející slečnou Farkašovou. 

Zastavím auto a stojím a stojím. A čumím. / slušnějším slovem by tak nevyjádřila můj výraz /

Kolem mne prosviští auta a já se dívám. 

Vdechuji čerstvost hnědé půdy, vonící jaro za rohem, muflony, srny, zajíce, káňata. 

Cítím, jak mne právě ta krása objímá, jak moc tohle potřebuji, když mi je mizerně, když mi je krásně, když bych chtěla letět s dravci vzduchem o závod a na zemi mne drží jen lidské okovy.

Jsem patriot  a tak jsem se naučila zastavit, když se kochám. Nechci být obtočená svým autem jako můj veliký vzor pan Hrušínský. 

Čechy krásné, Čechy mé,  jedno veliké díky.