Diskrétní zóna ...
Otec pilot vládní letky v hodnosti major, matka generál.
Stačil jediný pohled a okamžitě jsem uvolnila místo staršímu.
Při vystupování jsem dodržovala odstup, nelezla nikomu na záda.
Můj prostor, jejich prostor. Jediné, co mohu, přidat pozdravení.
Chtělo by se říct, chudák dítě. Takové šarže, takový dril, ale právě díky nim ...
Jsem vychovaná.
Stojím u vkladového terminálu.
Můj prostor, má chvíle. Vkládám kartu. První číslo, druhé číslo, za zády cítím dech.
Stojí vedle mne dítě a dívá se na klávesnici.
Otáčím se, nechápu.
Hlasitě oponuji a žádám odchod. Důrazně žádám opuštění mého prostoru.
Zadávám další číslo, třetí v pořadí. Čtvrté číslo pin kódu a za zády mi stojí opět to samé dítě.
Ve stejné vteřině se střetnou oči mé a dospělé ženy, zodpovědného doprovodu, žádám okamžitý odchod z diskrétní zóny.
Otevírá se okénko, vkládám celodenní tržbu.
Celá vřu, pulzují mi spánky, vzteky se klepu.
Jak omluvit zoufalou nevychovanost již staršího dítěte ? Vysvětluji, že toto ve slušné společnosti nelze, o bezpečnosti nemluvě. Vše má svá pravidla včetně zadávání pin kódu.
Místo omluvy, místo korektního chování se mi dostává příjemné odpovědi.
Abych se neposrala.
Toaleta a veřejná ? Vykonat potřebu, po kávě v určitém věku, nutnost.
Kalhoty na půl žerdi, kalhotky u kolen. Hluboký předklon.
Rány pěstí do dveří.
Obsazeno. Hlásím.
Opět rány pěstí do dveří.
Vytočená na maximum, nevymočená, skoro počůraná.
Chraplákem vzteklým hlásím již potřetí. Obsazeno.
Naštvaně natahuji spodní prádlo, kalhoty.
Umývám ruce a stále nechápu ? Proč ?
Mluvím jinou řečí ? Chci moc, když žádám při výkonu potřeby klid, žádám diskrétní zónu ?
S otazníky v očích otevírám dveře a dostává se mi ještě příjemnější odpovědi.
Vypadni, spěchám.
Cítím pot.
Pach nemytého těla oblečeného do syntetického materiálu. Třaskavá kombinace.
Ustupuji vpravo. On také.
Ustupuji vlevo. Smrad také.
Vybočuji z řady stranou, můj stín též.
Mačkám si kabelku na své útroby, proč zrovna po obědě ?
Žaludek lítá nahoru, dolů.
Ta fronta na poště je nekonečná.
Těším se až budu na řadě. Až přistoupím k okénku.
Až se zbavím pachu. Toužím překročit žlutou čáru diskrétní zóny.
Už, už.
Smrad je přede mnou, za mnou mlha.
Dostává se mi rozhřešení.
Nečum, ty krávo.
Jsem opravdu jiná, když nechci sdílet pin firemní platební karty ?
Jsem zvláštní, když nechci sdílet svou intimní potřebu ?
Jsem výjimečná, když se nechci tulit v oparu nemytého lidského těla ?
Umíme brát na zřetel něčí soukromí, dokážeme být taktní, vychovaní ?
Můj táta major, máma generál a naučili mne respektu.
Můj prostor, tvůj prostor a občas drsná výchova, ale vyplatilo se.
Já totiž umím ctít diskrétní zónu, asi jsem vychovaná ...
Simonko, díky za tvůj článek, jak já denně na tebe a jiné blogerky myslím, když jedu do Prahy na léčbu a pak zase domů, nechtěla jsem o tom psát, abyste si tu o mně nemysleli, že jsem stará ( a to jsem ) a protivná baba. Ale v busu, metru a tramvaji vidím tolik nevychovanosti, špíny ( a nejen nečistoty! ), neomalenosti a drzosti, mnohdy i blbosti, že si říkám, jak je to možné? Já taky nestojím o bacily a mikroby lidí, kteří prskají a kašlají ostošest a obejdou se bez kapesníku.Jako kdyby se rádi rozdělili!
OdpovědětVymazatTy telefonáty, z Prahy k nám asi 35min. jízdy a co vše se mnohdy nechtíc dovíš! O sexu, o drogách, o ,,mezilidských,, vztazích.Tak si říkám, o co všechno přijde třeba můj zeť, když jezdí do práce autem!
Konec legrace. Zdraví tě Jiřina z N.
To nemá s věkem nic společného, skutečně.
VymazatJe mnoho mladých, kteří se chovat umí a bude to klišé, když řeknu, že je to naše naděje.
Mám synovce v Praze na ČVUT a mnohdy se naše názory na cestování a chování lidí neliší a dělí nás spoustu let.
Kýchnutím se přenáší třeba koronavir až na 10 lidí a pak se divíme.
Dostalo se mi také výchovy, poměrně přísné. Zatímco já vše musela - dělat i chápat, mou sestru, chudinku malou, nemocnou, rozmazlovali. Vychována k poslušnosti, ke slušnosti, k dodržování pravidel a k respektování soukromí.
OdpovědětVymazatNesu si to jako výbavu a jsem za ní paradoxně vděčná.
Nicméně obdivuju tě, protože já bych se asi nezdržela komentáře ani v jednom ze tří případů. :-D
Tady není prostor pro obdiv, vždy mne tyto situace vykolejí.
VymazatNejsem typ, který neumí nebo nechce odpovědět, ale v těchto případech dojde i dech.
Ta dáma s tím dítětem byl vrchol, všude se před takovým chováním varuje a přišlo mi, že to ani nejde zažít a ono jo.
Dobrý večer,co na to říci...mám to stejně.Své děti jsem také tak vychovávala.Stejně tak vedu vnučku.A mezi lidmi,trpím stejně jako Vy.Nejvíce poslední dobou v kině.Hezké dny bez smradu a sama ve své zóně přeji.JP
OdpovědětVymazatVíte, já jsem hodně kontaktní člověk, nemám ráda, když si lidé hrabou na svém písečku, ale jsou v životě momenty, kdy ten komfort vyžaduji.
VymazatByla jsem také vychovaná v rodině, kde jenom otcův pohled stačil k tomu, splnit všechno, co ještě ani nestačil říct. Slušnost a úcta ke starším byla jasná. I naše děti jsou snad slušně vychované , dokáží si prosadit svůj názor, což v naší generaci až tak samozřejmé nebylo. Jsem někdy chováním lidí vytočená do nepříčetnosti, teď už se ozvat dokážu, ale mám trochu obavu, abych neskončila třeba s monoklem ....
OdpovědětVymazatSvé mámě říkám " něžně " generálka, na rozdíl od otce svou hodnost si skutečně drsně vybojovala.
VymazatNeměla jsem ráda dril, vynucené komínky ve skříni, ale dnes mohu uznat a říct nahlas ... Mami, děkuji.
Simi, chápu... Taky nemám ráda, když mi do mé zóny vstupuje někdo bez vyzvání...
OdpovědětVymazatHezký den
Ráda se rozdělím, ráda přijmu do své zóny každého, kdo o to stojí, ale pin kód firmy ... nikdy.
VymazatNo, někteří se prostě chovat neumí a lepší už to nebude, co jim nebylo vštípeno v dětství, to už nedoženou. A že ještě k tomu všemu dokážou na člověka tak ošklivě štěknout, tak z toho mi zůstává rozum stát. Kašlat na ně, ty máš svědomí čisté a nechováš se jak hulvát, a s tím se přece žije líp!
OdpovědětVymazatRozumím, ale jsou místa, kde to lidé musí akceptovat.
VymazatJako zaměstnavatel si nemohu nechat vytunelovat firemní účet, bylo by to likvidační. Příště nebudu stát s otevřenou hubou a zavolám policii.
Musím se bránit.
Blondýnko, už při čtení jsem se naštvala. Nevychovanost nesnáším. Naposledy mě vytáčelo, když jsem nasedala do plného autobusu a pokaždé u okna seděly batohy a tašky studentů. A všichni stojící mlčeli, kromě mě, já jsem si sedla. Měj pěkný den.
OdpovědětVymazatSedící tašky, batohy jsou skutečně kolorit cestování a nejen studenti, ale i dospělí dokáží nastínit, jak se to nedělá.
VymazatJe to dané i skutečností, že mnoho dětí jezdí pouze vozy svých rodičů a když pak přesedlají na hromadnou dopravu, netuší, jak na to.
Já se velmi mile ptám, jestli by mě jejich taška/batoh/kabelka mohla pustit sednout.
VymazatZabírá to stoprocentně. Ale kdyby mohly pohledy vraždit....:)
Ne, jiná skutečně nejsi. Rozumím ti, zažívám to samé, nechápu a vztekám se. Je to neomalenost, nevychovanost.
OdpovědětVymazatSimi, přeji hezký den bez narušování osobní zóny.
Helena
Stále toužím po vonícím ostrově bez hulvátů a proto když mám vnučku, snažím se být příkladem, prosím jí, aby lidi kolem sebe vnímala. To je dobrý začátek, když si dítě uvědomí, že lidé kolem nejsou ovce, nejsou prasata, ale lidé. Ruku před pusu při kýchání, uvolnit místo starším a pozdravit.
VymazatSimi, nedivím se, že Tě ta nevychovanost u terminálu vytočila. Asi bych se ozvala.
OdpovědětVymazatTaké se snažím chovat k ostatním slušně a ohleduplně, tak, jak jsem byla vychovaná. Vytáčí mě, když lidé nepočkají, až někdo vystoupí z dopravního prostředku a hned se cpe do dveří. A takových situací je víc.
Jdu na naši malou poštu, ale i tam se dodržuje diskrétní zóna.
Měj klidný den bez hulvátů.
Nejen den, život bez hulvátů.
VymazatJá jsem se ozvala poměrně hlasitě, ale i tak to bylo zbytečné, protože paní ve svém věku netuší, jak se chovat v bance.
Moji rodiče nebyli ani majoři ani "generálové". Byli jen obyčejní skauti. Ale i oni mne vychovávali k tomu být slušná (no, to se moc nepodařilo, občas mluvím jak dlaždič) ale být slušná vůči lidem, pouštět starší lidi sednout, pozdravit, respektovat daná pravidla a zákony. Dneska s tím vypadám jak člověk z jiné planety. A nejen před mladšími, ale někdy bohužel i mezi stejně starými i staršími. A přitom jsme měli všichni mé generace i generace před námi vzory ve slušnosti, odvaze a pravdomluvnosti. Jen mi čím dál tím víc vadí, když někdo narušuje i můj soukromý osobní prostor, nejen ten na veřejnosti.
OdpovědětVymazatVůbec jsem nechtěla, aby článek vyzněl, že moralizuji.
VymazatNejsem dokonalá a nikdy jsem nebyla. Také mluvím jako dlaždič, ale ve společnosti lidí se snažím o slušné chování a máš pravdu, leckdy jako mimoň.
V costě po kávě vezmu podnos a uklidím ho, děvčata od pultu mi říkají, že na stolcích leckdy najdou i nechutně posmrkaný kapesník plný šušňů.
Tak co mne vytáčí nejvíc jsou multiplexy s popcornem a colou. Jak to po filmu vypadá na zemi je jak po boji! To mi už připadá jako hodně velká neúcta k lidem, kteří tam uklízí. Prostě jak to dorazilo z Ameriky naprosto jasně vidím ty bílý tlustý vyžraný děti s rodičema jak to mastěj na zem, aby to pak po nich museli uklízet černošští uklízeči. Prostě když nemůže být otroctví, tak si to vyžerte aspoň takhle...Nejsem doma, nemusím to uklízet, tak se chovám jak to největší hovado a dobytek....taky po sobě tácy uklízím, pokud jsem někde kde jsou, i půllitry nebo sklenice od vína a hrnky od kávy. A počítám, že kdybych někde spala na hotelu, tak ráno i po sobě svlíknu povlečení. Protože jak servírka tak i pokojská vím jak to usnadní práci.
VymazatTak jako ty jsme vychovaní všichni naší generace a ještě i naše děti a všichni před námi. Pak děti našich děti (tím nemyslím jen ty svoje, ale jsou ještě slušní) vybočují z řady a jsou divní, když pustí staršího sednout, když se maminka omluví, že tě koplo malé dítě, které má na klíně.....Ale opravdu se setkávám s chováním jaké jsi perem mistra popsala. Oni nás k slušnosti a respektu druhého vedli nejen rodiče,ale i školka a škola. Kolikrát vstoupím do autobusu plného školkových dětí, naskládaných na sedačkách, protože jedou do kina na dětské představení. Učitelky se baví a ani jedna nedá pokyn některému dítěti, aby pustil tu paní sednout. Jsme možná přehlíženi, jsme nechtění, jsme na obtíž a tak co bychom chtěli po společnosti. Slušnost se nenosí a ten kdo se ohradí je starej hnusnej dědek.
OdpovědětVymazatZa mého dětství se tolik necestovalo, když jsme jeli s mámou autobusem, stačil jen pohled a okamžitě jsem startovala pustit dospělého.
VymazatU dnešních dětí je jiný problém, všude je vozí auty a ony se neumí chovat. Nikdo jim to neřekl, v autě nikoho nepouštějí.
Slušnost se z lidí vytrácí. Není proto divu, že jsou děti takové,jaké jsou. Situace u terminálu je tedy vrchol nevychovanosti a reakce matky hovoří za vše. Diskrétní zónu by si měl každý hýčkat nejen na veřejnosti, ale i v soukromém životě.
OdpovědětVymazatJindra
To byla babička, naše generace.
VymazatMnoho lidí se neumí v bance chovat, když vidím, jak se třeba vyvalují v křesle při kontaktu s pracovníkem, žvýkají jako v kravíně nebo telefonují, chybí nám kus vychování a respektu.
Chtělo by se smát, ale ono to k smíchu vůbec není. Holt někteří lidé jsou lepší, než my a myslí si, že jim patří svět. Přitom jsou to burani.
OdpovědětVymazatVůbec dnešní doba mi připadá, že se svět v (když nebudu chtít být sprostý) dámské přirození obrací.
Mirečku, moje generálka měla neuvěřitelnou hlášku, byla osobnost, mohla si to dovolit. Zasněně se podívala a pak vychrlila ... Je to p*čou ke zdi.
VymazatNemyslím si, že by tohle byl nějaký děsný nový standard; mně by podobné věci vadily velmi podobnou měrou. Spíš jsi měla tu smůlu, že jsi zrovna natrefila na několikero blbců rychle po sobě...
OdpovědětVymazatVerunko, ty jsi duše čistá. Dělám s lidmi přes 35 let a sleduji vývoj, chování, co si vůči sobě dokážeme dovolit a skutečně hrubneme, chybí vychování.
VymazatPsala bych dlouhé a smutné články, jako zaměstnavatel ... bylo by to strašně smutné.
Moc bych si přála a to mi věř, upřímně, abych natrefila na pár blbců, realita je jiná. Setkávám se každý den s hulvátství, nevychovaností a peru se s tím.
Gentlemani nevymřeli - jen zestárli.
OdpovědětVymazatA unavili se.
VymazatV tramvaji: gentlemani nevymřeli, ale místa už nejsou.
VymazatDnes se spíše nenosí skromnost. Někteří mladí i starší lidé jsou slušní, jiní nikoliv. V případě zadávání PINU a odevzdávání celodenní tržby bych požádala paní, aby si to dítě odvedla z diskrétní zóny. Pokud by se tak nestalo, požádat pracovníka za přepážkou, že bych chtěla předat peníze v soukromí.
OdpovědětVymazatNa WC chce mít každý soukromí. Můj zeťák říká, že potřebuje mít uzamykatelné záchodky. Paní u tebe byla evidentně hluchá, když nereagovala na to, že je obsazeno. Pokud měla napilno, mohla to říct.
Na veřejném místě, namačkána v malém prostoru s lidmi s nepříjemným zápachem je to vždy na silné nadechnutí, spíše vzdechnutí: co nejrychleji odsud vypadni.
Skromnost je vlastnost, která je z jiného soudku.
VymazatHázet všechny do jednoho pytle nemám v plánu a nechci snižovat společnost jako takovou.
Ale chybí nám vychování, kupříkladu v bance se lidé ještě stále neumí chovat, nedokáží rozlišovat, co je a není přes čáru.
Já příště zavolám policii.
Mnohokrát jsem měla na toaletě na pilno, v Egyptě jsem se i posrala, ale nikomu jsem nemlátila na dveře jako smyslů zbavená.
Blondýno, jsme jiní. Jinak nás rodiče vychovávali, tak máme zažité jiné způsoby. Jsme opravdu náročné pro dnešní "blbečky". Zdraví Iwka
OdpovědětVymazatMnohokrát jsem měla mé matce za zlé, jak drsně do nás s bráchou valila pravidla společenského chování. Já jsem se snažila o jemnější přístup a také se nemusím stydět. Přála bych si, aby i má vnučka věděla, kde je hranice a kdy je možné ji překročit a kdy né. Vynasnažím se být nápomocna, záleží mi, abychom si navzájem nelezli na toaletu, pozdravili se a v létě se umyli.
VymazatS bratrem jsme měli také přísnější výchovu. Pozdravit, pustit staršího sednoud v autobusu, poslouchat rodiče, to byla samozřejmost. Někdy cítím, že je mi ta slušnost na houby, jindy jsem za ni vděčná. Při čtení jsem si zavzpomínala, jak si před lety přišla paní vyřizovat nějaká potvrzení. Puch, co po ní zůstal byl snad nevyvětratelný.
OdpovědětVymazatSlušnost není na houby, každé ráno se podíváš do zrcadla a stojí tam kočka, nikoliv hulvát.
VymazatPozdravit, pustit starší sednout, brát ohledy a celkově dodržovat nějaká pravidla, to by měla být naprostá samozřejmost, aspoň jsem si to tak vždycky myslela, mám to taky tak zakódované. Bohužel mi ale přijde, že už dávno neplatí se slušností dojdeš nejdál. Spíš jako by se vyplatilo pořádně si naostřit lokty a jazyk. Ale měnit se kvůli tomu přece nebudeme. :)
OdpovědětVymazatKdyž jsem někam odcházela, tak můj otec mne vyprovázel se slovy : slušnost nade vše.
OdpovědětVymazatMěli jsme to s bráchou už takovou okřídlenou frázi i jsme se zasmáli, ale to, co znamenala,jsme dodržovali.
Hanka
Simi, mívám naprosto stejné pocity. Mému muži se v poslední době mnohokrát stalo, že když se ozval, dostalo se mu od mladé ženy, chlapce, dívky odezvy - polib si prdel dědku... Zvykla jsem si, že děti nezdraví, do člověka strčí bez omluvy, na zastávkách se stydím za slova, která pronášejí zřetelně nahlas děvčata, jen v duchu tiše žasnu. Nedávnou jsem šla z nákupu a míjela jsem malého školáka, pozdravil mne (já překvapená), já mu odpověděla a on pokračoval v řeči - paní, máte doma zvířata? A tak jsme vedle sebe šli a povídali jsme si, když uhýbal ke svému domovu, opět na rozloučenou pozdravil. Já šla s úsměvem domů a ta chvilka mne opravdu zahřála u srdce.
OdpovědětVymazatVzpomínám si, že když jako holka jsem šla s mamkou do města, dostávala jsem herdy do zad, abych se narovnala a jakmile jsem míjející nepozdravila slušně nahlas, okamžitě mi vynadala. Neexistovalo abychom házeli jako děti papírky či obaly na zem a mám to dodnes. Jsou to různé maličkosti, ale základ je výchova, jasné vymezení mantinelů, slušné chování. Nu, asi bude hůř...
Ála
Ne, jsi úplně normální, Blondýnko. Mám to taky tak a občas, když vylezu z kanceláře a vidím tu divou zvěř u samoobslužných pokladen, jaka nectí nápis diskrétní zóna, jsem ve svém živlu :D.
OdpovědětVymazatVšechno jsou zo základy slušnosti. Diskrétní zóna je pro mě opravdu diskrétní. Nevstupuju do ní a nenechávám si do ní vstoupit. A dokážu být i nepříjemná, abych si tohle právo uzurpovala...
OdpovědětVymazatOpravdu je to nepříjemné, když někdo u výběru dýchá na záda, ale přestože vybírám spíše výjimečně, protože téměř všude se dá platit bezhotovostně, neméně mě rozčiluje, když vidím někoho, že se práci s terminálem bankomatu snad teprve učí, vylezou 3 papírové doklady a nešťastník pořád bádá, co po něm chtějí :).
OdpovědětVymazat