O fantazii, růžových kalhotkách a fyzice ...

Tak u nás poprvé sněžilo.
Na začátek února slušný výkon, těšila jsem se, že plynule přejdu do žabek.

Místo odlehčené verze obuvi se zablokovala dálnice D8 a my dneska jdeme po " O ".

Natankovat benzín, osedlat oře a  ... nic.

Nádrž plná, peněženka prázdná. Nevadí, zaplatím kartou.
První pokus, zamítnuto.

Druhý pokus, opět zamítnuto, již mi na zádech vyperlila první krůpěj potu.
Třetí pokus, zamítnuto.

Obličej se barví jako právě oloupané růžové pomelo a já koktám, že peníze mám. Ale doma.

Levá srdeční komora říká té pravé, že dnes není vhodný čas na infarkt myokardu, jako dokonalejší termín si zvolí třeba příští týden, kdy nevyzvedávám vnučku ve školce po obědě. 

Jen kdyby ta školka nebyla od čerpací stanice sto kilometrů. Má strategie úplně blbé blondýny zabrala, čerpadláři jsem peníze dovezla a vyrazila kosmickou rychlostí vyzvednout klenot z výchovného zařízení.

Radost byla oboustranná, se Soptíčkem v náručí jsem zapomněla na všechny křivdy současné i minulé.
A tak jsem se dozvěděla, že Timík měl taky neštovičky, Inka spadla v jídelně, Kubík zlobí a Kačenka snědla Emičce mandarinku omylem.

Najednou se má vnučka zatvářila tajuplně a požádala mne o diskrétní monolog přímo do ucha:

" Babičko, já mám nové a krásné růžové kalhotky. " 

Usmívám se na malou parádnici, pohladím hlavičku a ta mi do ucha šeptá : " Babičko, já mám moc krásné kalhotky, ale mám na nich vzadu hnědý pruh. "

Dusím se. 

Vím, že musím udržet tuto intimní chvilku pod pokličkou. Udržet poker face, za každou cenu.
Má vnučka tichým hláskem  dokončuje své sdělení :  "  Už jsi taky měla na kalhotkách vzadu ten hnědý pruh ? "

A né jednou, moje milá :-)

Držíme se za ruce, drtíme si je vzájemným zjištěním, že ať malý či velký, pruhy nosíme na spodkách většinou vzadu a kdo říká, že né ... ten pěkně kecá.
Já uprostřed návsi u místního kačáku zjišťuji, že mám opět na botách návleky. 

Tentokrát na jedné noze modrý, na druhé zelený.

Zelená, modrá, pro blázna dobrá. Kdy se mi konečně podaří ze školky odejít bez návleků ?

Mezi dveřmi se na mne usmívá naprosto cizí tatínek a ujišťuje mne, že s nimi jednou seděl i obývacím pokoji, byl pátek a byl přetažený.
Čest každému, kdo přizná, že chybovat je lidské a nebo zastírá fakt, že manželka má uklízecí obsedantní poruchu a v každé místnosti mají malé umyvadlo s chloraminem.

Omýváme zadeček a při výměně  kalhotek spoďárkových  / tento výraz používá fotograf Jan Saudek a já ho s láskou přijala / cítím kromě tělového mýdla také dopad genetického fondu naší rodiny.

Má babička se drbnou narodila, má matka šla v jejích šlépějích. Já jsem od útlého dětství zásobovala celou ulici, sousedy, učitele ve škole příběhy, scénkami či zapeklitými situacemi.

Kupříkladu jsem nemohla vynechat skvělou vánoční atmosféru, kdy moje italská, hodně korpuletní matka po subtilním otci hodila pětikilový broušený popelník, ten svým celým obvodem udělal díru do elektrické trouby. Místo světýlek a prskavek jsme nahlíželi do zkratujících  vnitřností elektrických rozvodů.
Díky mé neskonalé potřebě sdílet celý příběh i s komentářem, že si to ten starý vůl zasloužil, věděla celá naše ulice, přilehlé uličky, že díra v kamnech byla fakt veliká.
Soptíček svou vnímavost okořeněnou velkou dávkou drbničky první třídy dostal do vínku a rodová linie tímto nevymře, naopak znatelně posílí.
" Babičko, já mám tu fantazii. Víš a mám jí velikou. A já pak z ní blbnu, víš! "
Volně přeloženo ... máma s tátou povídali o mé strachu ve tmě, kdy se bojím chodit čůrat, že ten lampionový průvod nebyl dobrý nápad, ty pohádky v televizi taky nebyly dobrý nápad.
To kdybych já měla fantazii, nekoktala bych na procházce, proč na jedné a té samé obloze svítí sluníčko a kousek od něj měsíček.
Samozřejmě, že jsem mohla naznačit, že nám NASA lže a Země je opravdu placatá.
Musela jsem přiznat, že nemám velikou fantazii a navíc mne fyzika zoufale nebavila, že paní profesorko Pecková !
Sedíme spolu v křesle, máme kalhotky bez pruhů, mizerné znalosti fyziky a fantazie má občas dovolenou.
Její dlouhé kudrlinky mne šimrají na tváři, vnímám tlukot toho malého srdíčka a přála bych si, ten okamžik zakonzervovat, udržet a nepustit.
Roztomilými sykavkami vybroušený projev a tlumeným hlasem mi vypraví pohádku O pejskovi a kočičce, slovo od slova, přesně jak jí napsal pan Čapek. Intonací vyjadřuje radost, bolest, strach a já se ze všeho na světě nejvíc bojím, kdy mi čas ukradne tyhle vzácné chvilky.
Ty naše chvilky po " O ", protože od podzimu už bude předškoláček ... ach jo.