pátek 5. října 2018

Pomoc, moje dítě krade ...


S Jindřichem jsme se měli na tomto světě potkat.
Pověstná jiskra nepřeskočila. Chemie nezafungovala.
Získala jsem poklad vyšší hodnoty. Mám přítele mezi muži. Bez bonusu.
Rozmlouváme o mužském světě, rozebíráme ženský svět. Někde na půlce cesty se setkáme.
Kdyby se mi o půlnoci rozbil houpací kůň, vím, komu mohu zavolat.
Jindřich sedí proti mně a potichu praví : " Já se tak strašně stydím, ale někomu to říct musím.
Můj kluk krade ".
Začalo to pár stovkami, přešlo to do ukradeného mobilu, odcizené babiččině peněžence.
Když se ztratila tříměsíční kauce na byt, Jindřich celou noc prochodil, nedokázal usnout.
Celá rodina je v kleštích, trápí se i pes u boudy.
Nezabírají tresty, nezabírají facky, zákazy jsou plané.
Tečou slzy i nervy. Hasí se požár, nikdo netuší, jak je rozsáhlý, jak moc spálil a zničil úrodnou půdu kolem rodinného krbu...

To Jana, ta si na své rodině zakládala. Za mlada jsme spolu protančily nejeden vesnický candrbál.
S dětmi přišel klid, zastavení od hektického pubertálního mládí.
Jana porodila páreček a se svým mužem brázdili naši matičku vlast.
Na kolech, pod stan, chytat ryby. Semknuti s přírodou, omámeni půdou luhů a hájů.
Víkendy, volna, prázdniny. Pod stanem, pod celtou a co nejblíž plápolajícímu ohni.
Děti vyrostly.
I v dospělosti se občas všichni sbalili a vyrazili za hranice všedních dnů.
Všechny tyto hodnoty spadly jako domeček z karet. Jeden jediný telefonát rozmetal roky budovanou
idylku.
Lze se připravit na tyto slova ?  " Vážená paní N, váš syn se právě nachází v drážďanské zadržovací vazbě, byl zajištěn  při závažné trestné činnosti, kdy na území cizího státu kradl dlouhodobě motorová vozidla "...

Pracovitá, houževnatá, věčně usměvavá Eva. Za kartáčky dlouhých přírodních řas neuvěřitelný život, neutuchající jiskra a k tomu všemu úžasná máma čtyř dětí.
Pekla, prala, háčkovala, vyprávěla pohádky, chodila do práce.
Dávala lásku, jistotu, spoustu pohlazení. Všem svým potomkům a bez rozdílu.
Maturitní plesy, výuční listy, svatby a obrovská hrdost, všechny tři děti se povedly.
A co ten čtvrtý ?
Začalo to vykradeným bytem, skočilo to v léčebně. Drogy.
Vykradené byty, sklepy, léčebna, sliby. Vykradená auta, odcizené šperky, léčebna, kriminál.
Sliby. HIV, léčebna, sliby. Vykradený byt, vykradené sklepy.
Eva v noci nespí. Už si nemusí schovávat peněženku pod polštář, už nemusí nic zamykat.
Její Jirka už nic neukradne, spí na pravdě boží.
V očích mámy od čtyř dětí chybí ta jiskra, uhasla.

Pomoc, moje dítě krade. Jak strašně bolestivé to musí být zjištění.
Málo lásky nebo mnoho lásky ?  Málo kroužků nebo hodně kroužků ?
Zmlátit nebo hladit ? Co s tím, když moje dítě krade ?
Kde se stala chyba, kde se to celé zaseklo, říká si nejeden rodič a nedokáže si odpovědět, vždyť se přeci snažil ?  Málo nebo moc ?

Ukradla jsem jahodový nanuk, bylo mi devět a měla jsem na něj strašnou chuť.
Chybělo mi padesát haléřů, hloupých padesát fufníků  a já prvně ukradla.
Jedla jsem ho hltavě, nechutnal mi. Viděla jsem oči mojí generálky a její pádnou ruku.
Po takové době je můj trestný čin už promlčený, přesto nebo právě proto
Mami, promiň ! / ještě dnes se stydím / ...


 

41 komentářů:

  1. Milá Simi, s každým Tvým příběhem se mi zastavilo srdce. V životě mě potkalo hodně špatného, ale naštěstí tohle ne. Kde se stala chyba? Možná si to tihle lidé nesou někde v genech, nevím. A rodiče lituju. Pokud tedy evidentně jejich snaha vychovat slušného člověka nepadla tam, kam měla. Kéžby všechny krádeže byly v řádu nanuků :) .. pa Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nechci, aby se ti zastavilo srdce, jsi kočka a ta má spoustu životů.
      Ano, myslím, že i ty geny dělají hodně, nejdou vygumovat, i kdyby jsme chtěli sebevíc.

      Vymazat
  2. Nemusí to být nutně v rodičích, možná stačí jen špatná společnost, dav dokáže vždycky strhnout. Smutné příběhy :(.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jistě, ale právě ti rodiče jsou nejvíc zainteresovaní a ptají se, proč.

      Vymazat
  3. Simčo, až mne mrazí. Mám ve svém okolí také rodinu, kde se dobře starají a přesto dcera dělá problémy. Ale ta nekrade, přesto jsou bezradní a neví, jak na ní. Snad z toho vyroste.
    Opravdu to nemusí být vždy vina rodičů, ale souhra všeho možného.
    Těžko soudit. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Musím objektivně říct, že mne ten rozhovor s Jindřichem hodně donutil přemýšlet, protože universální rada není, ale poradit se s odborníkem je zde na místě.

      Vymazat
  4. Každý rodič doufá, že tohle ho nepotká. A přece se to některým stane - vzdor vší snaze a úsilí... Musí to být hodně těžké.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Je to těžké a hlavně ještě těžší je, jak z toho ven, jak si poradit, aby člověk vůči tomu děcku nenapáchal spoustu škody.

      Vymazat
  5. Smutné, nechtěla bych se toho dočkat, musí to moc bolet. Ač každý příběh jiný, trápení rodičů je nezměrné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Moje máma mi byla schopna odpustit úplně všechno, jen krádež by mi nikdy neodpustila, nikdy, byla v tomto nesmírně zásadová, jako bývají lidé ze kšeftu.

      Vymazat
  6. Pořád říkám, že vychovat dobře dítě je strašně těžká disciplína, a ne vždy se to podaří, i když člověk/rodiče udělal vše, co mohl. Také mám takový případ v okolí.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto souhlasím, tenhle jev ve společnosti je nyní hodně častý a děti začínají skutečně brzo, o to je to horší a nesnadnější řešit.

      Vymazat
  7. Často za to rodiče nemohou, i když jim to společnost posouvá. "Špatně ho/ji vychovali"Je to nejjednodušší hned někoho takto odsoudit. Ale když vychovali dobře ze 3 dětí 2 a jedno do něčeho podobného spadne, jak to, že ti ostatní ne? Je to shoda náhod, geny, mnoho aspektů.....
    Rodičů je mi nesmírně líto, musí to být velmi těžké se s tím smířit.
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Myslím, že nelze se s tím smířit. Je to základ mít doma klid, pohodu a důvěru, no a pokud žiju pod tlakem , že mi chybí peníze, že musím mít vše zamčené a i tak to najdu vykradené, večer ulehám a držím peněženku, myslím, že na tohle nejde v hlavě udělat rovnici.

      Vymazat
  8. Až mne mrazí. Moje mamka říkala, že i když bychom vychovali deset dětí stejně, každé bude jiné a půjde si svou cestou, mnohdy ovlivněné geny, o kterých ani nevíme. Holka, malé děti malé starosti, velké děti, velké starosti.. Mnohokrát jsem si na její slova vzpomněla.Nikdy bych neodsuzovala rodiče, že oni za to mohou, že špatně vychovali. Zrovna před týdnem přišla má známá o jednoho ze dvou synů. Fetoval, kradl, nepracoval, žil na okraji a když už nemohl dál, oběsil se...
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Genetika, povahové rysy a zázemí, jo to je mix pane.
      Pro mámu musí být šílené dívat se, jak mu dítě umírá na okraji společnosti a nejhorší je vědomí, že s tím nic nezmůže, jen přihlíží a tiše trpí.

      Vymazat
  9. Co k tomu říct, co k tomu dodat, Simonko. Na to není odpověď, takový je život. Manželčin o jedenáct let mladší brácha byl zadržen a uvězněn ve Švýcarsku za pašování heroinu. Rodiče za něho platili alimenty a pak mu darovali vilu za několik miliónů. Vilu jim zabavili exekutoři a manželka ani neví, kde skončily urny jejich rodičů. Z dědictví neviděla ani ň.
    Já jsem se jako učitel - pedagog - kantor vždycky snažil ctít to sousloví VÝCHOVA a VZDĚLÁVÁNÍ. S důrazem na to první slovo, proto je na prvním místě. Tíha této odpovědnost leží na rodičích, ale mnozí to klidně přehodili na školu. Je zajímavé, že ti největší sígři a nejsprostší a nejvíce neukázněné holky mě dodnes zdraví už z daleka.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přesně, mluví z tebe zkušenost, praxe a dlouhá léta v oboru.
      No jistě, já také zdravím z daleka všechny své paní profesorky, jsou to dámy, které se mnou měly svatou trpělivost a do dneška nezapomněly !!!!

      Vymazat
  10. Blondýnko, četla jsem jedním dechem a uvědomila jsem si, jak úžasné naše tři děti jsou. Umím se ale vžít do starostí rodičů, kteří mají velké trápení. Někdy ani dobrá výchova nestačí, všechny nás ovlivňuje i okolí a prostředí a od určitého věku se vychováváme sami. Měj pěkný víkend a díky za podnět k zamyšlení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Vždy, když něco takového slyším, říkám si podobně. Jsou situace, kdy bych jí roztrhla na dvě půlky, ale je z ní slušný a hodný člověk, z mé dcery.

      Vymazat
  11. To je téma tzv. do pranice. Proč v normální rodině dojde k takovému trápení?. Někdy je to výchovou, ale vždy tomu tak není. Začne to mladickou nerozvážností- zkusím to....někdo se zastydí a jde od toho, druhý podlehne. Zopakuje svůj čin, daří se a už v tom jede.Selžou brzy, které má člověk v sobě - každý jinak-nějak nastavené. Je to o drogách, je to o krádežích...jedno od druhého. Výchova určitě hraje svoji významnou roli, ale...
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. selžou brzdy.....chybička se vloudila :-)

      Vymazat
    2. Je to spousta otázek, na které člověk hledá odpovědi a většinou nenalezne, né že by nechtěl, ale protože třeba i nejsou. V dnešní společnosti je složitější vychovávat děti, za nás tolik lákadel nebylo, byli jsme maličko skromnější, neměli jsme takové nároky.

      Vymazat
  12. Zažila jsem to u mladšího syna. Muž byl moc přísný, starší syn moc vyváděl a ten mladší se cítil odstrčený. Spolu s psychologem se nám to povedlo vyřešit. Byly to bezesné noci a strašidelné dny...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já jsem taky Jindřichovi poradila psychologa, protože už dříve jim skvěle poradil, tak i nyní to není mimo mísu. Každé dítě je skutečně jiné a ten odborník třeba najde cestu, jak pomoci, je mu 15let, nejblbější věk.

      Vymazat
  13. Snažíme se všechny děti vychovávat stejně, co nelépe, a přesto se může stát, že na životní cestě uklouzne. Záleží pak na něm, jestli si vezme ponaučení.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A když nevezme, plní kriminály, léčebny a blázince.

      Vymazat
  14. Nevím, nechápu. Možná za to někdy mohou přehnané nároky rodičů na děti, vlastní nesplněné ambice, donekonečna předhazované vzory typu: Podívej se Franta, Pepa, Klára .... ti to dotáhnou daleko, ale kam ty? Někdy za to může pubertální vzdor, a to pak stačí strašně málo a potomek zdárných rodičů a sourozenec bezchybných sourozenců se někoho chytí a je vymalováno....já nemám z dětí ani akademiky, ani špičkové manažery, ani lúzry. Mám je takové na co stačí, nikdy jsme je nehnali přehnaně dopředu a nekladli na ně něco o čem jsme věděli že nezvládnou a jsou skvělí. A jsem za to vděčná....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já chápu nebo se snažím, všechny znám, jsou to lidé z masa a kostí, v životě mnohokrát chybovali a přesto udělali pro své děti maximum a bylo to málo.
      Ano, i vysoké nároky na děti a společnost jsou faktor, který hodně ovlivňuje.
      Jenže ta společnost si stanovila taková kritéria a když neuspěješ, dává ti to vyžrat.

      Vymazat
  15. Ono těch vlivů je strašná spousta; dobrá výchova sama pouze snižuje pravděpodobnost podobných excesů, ale nedokáže sama nic garantovat. A jak se říká - to nejpovzbudivější a zároveň i nejstrašnější na genetice je to, že se nikdy nic úplně neztrácí. Hodně emocionální příběh i pro nezaujatého čtenáře, natožpak pro rodiče.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Genetická zátěž je mnohdy k smíchu, ale i já ji mám dnes a denně na očích.
      Můj muž neovlivňoval nijak výrazně výchovu naší dcery a ona je věrný otisk, tak věrný až mnohdy vrtím hlavou, jako přes kopírák. A to v dobrém i ve zlém, nemám ráda slovní narážky, když dítě má nějakou chybu, která se svede na bývalého partnera.

      Vymazat
  16. Mám moc ráda tvé příběhy! Tohle je hodně citlivé téma. Všichni tady jsme asi rodiče, všichni nepochybně dělali a dělají vše, co mohou. Někdy to nestačí...
    Simi, měj hezký večer. Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já moc děkuji, těší mne.
      Hlavně se domnívám, že se o tom musí mluvit, psát. Považuji i blog za úrodnou půdu, kde se o takových tématech má mluvit nahlas.

      Vymazat
  17. Někdy stačí jenom úkrok stranou a už se to veze. Jen málokdo dokáže ten sešup zarazit.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Snad jen stále dokola otevřená náruč obou rodičů, pokud to jde.

      Vymazat
  18. Užili jsme si podobně se synkem. Naštěstí v době, kdy se s tím dalo ještě něco dělat. Začalo to dvoukorunou, končilo tisícovkou a to všechno prakticky do puberty. A kdepak, žádný výprask. Odmakat si to musel... Chceš prachy? Tak makej...
    Není to vždy o výchově, o přehnané nebo zanedbané...
    Já měla tu výhodu, že jsem se o "chybovém genu" dozvěděla. A když jsem si uvědomila, že to ne já, ale že se prostě něco posralo, změnila jsem přístup.
    A z malého psychopata mám slušně vychovaného kluka, co si sice nepřizná chybu, je přesvědčený o svojí pravdě a nadřazenosti, ale už se, aspoň většinou, dokáže ovládat. Je to stejné, jako když mají děti nějakou dys. Dyslexii, dysgrafii... Naučí se to, jen to chce jiný přístup.
    A vědět o tom včas...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ano, velice důležitý je věk a snaha s tím něco dělat a od začátku. Protože když se to zamete pod koberec, je to cesta do pekel.
      Možná i tohle by byla cesta pro mnoho lidí, kteří si nevědí rady a házejí flintu do obilí. Když dokáže být společnost shovívavá vůči dys, ano, i ten rodič by to takto dokázal pojmout, je to boj, ale jak píšeš, dá se vyhrát.
      Jen jste měli také obrovské štěstí, že synek chtěl, horší je, když ten dotyčný nechce.

      Vymazat
  19. To jsou hodně smutné příběhy...každé dítě je jiné, mám tři, tak vím o čem mluvím a už kolikrát jsem si říkala, kde jsem udělala chybu...ale nekradla snad žádná...

    OdpovědětVymazat
  20. Já říkám, že vychovat z dětí slušné lidi je jedna z nejtěžší věcí v životě matky a otce. Ne-li vůbec nejtěžší. Tohle jsou příběhy lidí, v jejichž kůži bych být rozhodně nechtěla. Těžko ale hledat chybu pouze ve výchově, někdy se to zvrtne ve společnosti a slabší jedinec podlehne nástrahám. Kéž by vše šlo napravit...
    Henrieta

    OdpovědětVymazat
  21. Jsem přesvědčená, že většina rodičů dělá pro své děti to nejlepší co může, dává jim lásku, pocit jistoty a bezpečí a přesto se občas někdy stane chyba. Proč to tak je, na to se odpověď hledá hodně těžce a mnozí rodiče dávají vinu většinou sobě, přestože ta chyba není v nich. Sourozenci jsou naprosto bez problémů, vyrůstali všichni společně a v jednom případě je velký problém. Proč, nevhodná parta, potřeba se předvést, nedostatek financí? Kdo ví ...

    OdpovědětVymazat
  22. Velmi smutné. I když děti nemám (disponuji jenom relativně početnou armádou neteří a synovců), zažila už jsem párkrát trochu podobné scénáře ve svém okolí. A bohatě stačí být u toho na to, aby se člověk už už sesypal, ani nemusí být přímo ten rodič. To teprve musí být peklo.

    OdpovědětVymazat