pátek 2. listopadu 2018

Jak jsem nechtěla jít na hřbitov ...


Jsou jich plné noviny, časopisy, internetové portály. A čeho ?
Anket přeci, zda preferujeme exportovaný halloween nebo klasické dušičky.
Procházela jsem včera večer s mou vnučkou satelitní vesnicí a kolem domů a stavení se na nás šklebily rozcapené tlamky vydlabaných dýní.
Nepopírám, že některé byly dekorativně sladěné s celým domem a vůbec to nevypadalo špatně.
Jen ta malá z toho nebyla vůbec unešená a spíše se těšila, až budeme doma.
/ právě totiž duševně řeší, jestli když sova houká, se musí jít spát hned /
Pokud by Soptíček ovládal umění čtení a psaní, asi by včera nezaškrtl žádnou variantu.
A jak jsem to měla já jako malá žabka, když se na dušičky za oknem rozsvítily svíčky jako upomínka na milé, po nichž zůstalo u srdce navždy zaplněné místo ?
Milovala jsem tu atmosféru, kdy se brzy smrákalo, pod nohama šustily žluté spadané listy, mlha padala a přesto mi " pokojíčky  " pro zemřelé připadaly útulně načinčané, rozsvícené a opečované.
Ze všeho nejraději jsem poslouchala drby sousedky Shořálkové, které se tichounce hřbitovem nesly a moje fantazie jela na plné obrátky.




Přesně jako dneska ráno.
Představila jsem si moji milovanou maminku / rozuměj nejmilovanější generálku /, jak sedí v nebeském obýváku, pije turka halp und halp, povídá si se svou kamarádkou Janou, přítel Petr si zapaluje cigaretu od cigarety a obě ženy ho peskují, že jim budou smrdět nebeské záclony.
Jestli ten seriál bude lepší na Primě nebo HBO a jestli k obědu svíčkovou a nebo pizzu z restaurace 
" U svatého Petra ".
Vůbec jsem dneska neplánovala, že bych jela na hřbitov, někdy během víkendu.
Až opadne ten dušičkový stres, ucpané silnice svátečních řidičů.
No jo, ale co ta moje nejjasnější hvězda na nebeském pódiu, to půjde spát bez rozsvícené svíčky ?
Nepůjde.
Pod nohama mi šustily žluté listy, z mlhavého oparu se probouzelo slunko a spousta " pokojíčků " pro zesnulé svítila, blikala, blýskala se, pýřila se a jinak dávala znát, že ti moji, ti na mne nezapomněli.
Slyšela jsem tichoučké pobrbávání, které se neslo ranním hřbitovem.
A jako odměnu jsem zahlédla modré oči mojí maminky, jak se zase nádherně usmívaly mezi vějířky vrásek. Spokojeně se usmívaly.
A votom to je, občas slyšet trávu růst, občas být staromilec a rochnit se ve vzpomínkách, ale nikdy nezapomenout.
Přeji vám krásný dušičkový víkend a co bych zaškrtla do ankety já, tak to jsem asi pochopili...

46 komentářů:

  1. Jejda, najednou jsem tě vnímala jako malou holku, která miluje modré oči své maminky. Já si "dušičky" odbývám dříve-před šílenstvím svátečním. A včera večer, při psí procházce jsme šli kolem otevřeného hřbitova. Na desítkách hrobečků svítily svíčky. Bylo to dojemné, smutné a já byla plna lítosti, že tam ti nebožtíci leží tak sami. A přitom to bylo moc hezký.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to je dobře. Díky tomu, že jsem vyrůstala mezi samými dospělými, byla jsem už jao dítě taková stará - mladá.
      Takže si už mohu konečně dovolit být chvíli dítětem a maličko si ho v sobě hýčkat.

      Vymazat
  2. Stále držíme dušičky a chodíme rozsvítit světýlko na hrob našich blízkých. A můj muž má na Dušičky narozeniny, takže je to pro nás nejen smutný den.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tak to je skutečně důvod pojmout tento den slavnostně... vše nejlepší přeji.

      Vymazat
  3. Pro mne je ještě smrt mojí maminky strašně čerstvá. Zapálím jí i tatínkovi dneska jejich svíčky tady doma v obýváku, neb jsem si je oba přivezla z Prahy a stále nenašla místo kam bych je dala. Mám pro ně koupené dvě japonské pivoňky ke kterým je chci uložit, ale pořád hledám kde....s ještě do toho ten náš chlupík labík .... letos jsou opravdu pro mne dušičky hodně smutné....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Naprosto tomu rozumím. Já jsem se asi rok po úmrtí mojí mámy sesypala a nemohla jsem půl roku na hrob, naštěstí mám bráchu a ten to samozřejmě pochopil a staral se on.

      Vymazat
  4. Za mě je důležité to, aby děti i dospělí věděli, co se skrývá za oběma svátky. Kdysi hodně dávno se halloween slavil v Evropě. Vydlabaná zelenina a kostýmy měly svůj důvod, když je toto období v roce právě to, kdy máme k světu mrtvých nejblíže. Oheň a převlek představovaly ochranu, jinak se na mrtvé vzpomínalo i tak, jak se vzpomíná dodnes. Jednou to budu takhle malému vysvětlovat, protože dýní je všude hodně, ale nakonec mi ty dýně ani nevadí, vadí mi to komerčno a nevědomost.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já vždy velebím den, kdy jsem tě poznala. Znáš toho o historii tolik, jsi pro mne úžasným přínosem, skutečně děkuji.

      Vymazat
  5. Dušičky....i my chodíme na hřbitov zapalovat svíčky. Několik svíček. Než všechny své milé, co už odešli, oběhneme, máme v nohách stovky metrů a desítky kilometrů autem. Nezapomínáme, to se prostě nedá. Takže.... i já mám ráda naše staré známé Dušičky, i když na rovinu přiznávám, že ruku v ruce s tím klidně tu vydlabanou dýni rozsvítím....
    Simčo, měj krásný víkend.
    Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A to je naprosto v pořádku, každý děláme, co cítíme.
      Jsme veliteli svých životů a máme nárok rozhodovat, zda před barákem jednu nebo deset dýní.

      Vymazat
  6. Zapalovat svíčky, přinést hezkou ozdobu to prostě k Dušičkám patří. Už od mala se do mne Dušičky zapisovaly jako něco, co do života patří. A tenkrát k tomu patřil věneček z modré statice. Chodívala jsem s mamkou- někdy s oběma rodiči na hroby příbuzných a dýchalo na mne takové zvláštní tajemno. Teď už chodím- chodíme na hrob rodičům.A ten pocit jakéhosi tajemna mám v sobě stále. Nemám nic proti vydlabaným dýním- beru je ale jen jako podzimní dekoraci.
    Klidné dušičkové odpoledne!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát slýchám či si sama říkám, že jako lidstvo degradujeme.
      Ale když pak vidím úctu ke svým zemřelým, asi to nebude tak zlé.

      Vymazat
  7. O Dušičkách se vždycky provalí, jak moc jsem ještě mladá. Nemám téměř žádné drahé lidi, kteří by mi už umřeli: buď to totiž zvládli před mým narozením či v raném dětství (tři ze čtyř mých prarodičů například), nebo jsou ještě naživu. Mám tenhle svátek nicméně ráda - mojí melancholické povaze svědčí den věnovaný smrti a připomínce smrtelnosti. Člověk si pak připadá o něco jistější v kramflecích života :-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Svou smrtelnost jsem si uvědomila, když mi zemřela právě máma.
      Ve své profesi jsem se se smrtí setkávala dnes a denně, ale netýkala se mne.
      Po úmrtí bližního se to stává osobní věcí.

      Vymazat
  8. Protože jsem jako malý bydlel vedle hřbitova, kam můj dědeček - kameník chodil pravidelně stavět a opravovat pomníky, bral jsem Dušičky jednak jako něco mimořádně slavnostního, protože celý hřbitov krásně svítil, na druhou stranu jsem ale často cítil víc než kdy jindy v mnoha lidech touhu "hlavně aby to vypadalo před lidma", takže mám k tomu svátku opatrný vztah a vzpomínku na své zesnulé si vyřizuji soukromě v ústraní a mimo pohledy veřejnosti i rodiny, díky čemuž mám pověst nevděčníka :-). Svítící (ale ani zcela potemnělé) dýně mi k srdci nepřirostly, takže je s klidným srdcem přenechávám těm, které baví.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Nejdůležitější je respekt, pokud nemá někdo chuť tě vnímat jako solitér, je to celé špatně. Nejsi o nic víc špatnější či lepší. Jsi sám za sebe.
      Moje maminka se také narodila do velice zajímavé polohy ....před barákem stál nádherný kostel a za domem hřbitov, na pravé straně klášter. Toto místo bylo magické, vždy s otevřenou pusou jsem sledovala dění, které šlo občas naprosto mimo mé chápání.

      Vymazat
  9. Tak já zase půjdu proti proudu, Haloween mě děsí, dýně nerada jako potravu a ani ty vydlabané se mi nelíbí, hřbitovy ráda nemám, v dětství jsem tam velmi brzy měla tatínka a chození za ním bylo trauma. Až v dospělosti jsem to trošku zkousla, a to už tam mám skoro všechny... Výzdoba umělýma kytkama mi připomíná střelnici, jen semtam něco přírodního. Takže z povinnosti jdu pár týdnů před poklidit, zasvítit, a teď už jen doma si pápím svíčky a vzpomínám.. jsem divná, jako vždycky .) Lenka kočka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsi svá, jsi osobitá, to mám na to tobě ráda.
      Umíš své pocity vyvětrat a prostě to tak je.
      A už tě znám natolik, abych si tě právě za tuto pravdu cenila.

      Vymazat
  10. Pro mě je 1.listopad Všech svatých, i když nejsem církevník a 2.listopad jsou Dušičky. Ale jestli to někdo má jinak,tak proč ne. Na hřbitovy jedeme vždy v předstihu,takže dnes zapálím svíčky doma.:-) Se mnou to budou mít potomci jednoduché, doufám,že splní mé přání být rozptýlena na mých milovaných horách..-)

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem se pro tuto poslední cestu rozhodla, spíše tedy pro tento let.
      Požádala jsem dceru i zbytek o respekt k mému rozhodnutí a jediný, kdo s tím má problém, tak to je můj bratr.

      Vymazat
  11. Simčo, krásně jsi zavzpomínala na léta minulá i na svoji maminku. My na hřbitov také chodíme, ale o pár dní později. Já tam mám dědu, který odešel, když mi bylo 12 a Míra babičku, kterou poznal jen jako malý kluk. Jinak, klepu, všechny blízké máme kolem sebe.
    Přeji příjemný, dušičkový večer. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Do dušičkového počasí vzpomínky patří a já si strašně ráda vybavuji lidi, kteří mým životem zahýbali, kteří můj život formovali.

      Vymazat
  12. nemali sme tu - nastastie! - dlho nikoho. Tak sme symbolicky chodievali na krasny cintorin na este krajsej polohe v najdrahej stvrti Zürichu. Objavii sme hrob rodiny Prager, tak sme tam davli symboicku sviecku pre vsetkych. Neskor sme tam objavili hrob a sochu James Joyca a este neskorsie Eliasa Canettiho. To boli potom tie spravne hroby, lenze medzitym pribudli aj "ozajstne", teda nasich zosnulych a je ich stale viac. Lenze my sme uz medzi casom vycerpani a nejako sa nam u nechce. Takze symbolicky doma sviecku, ked mame, ked nezabudneme. Tu to nie je a taky masovy "run", taze novsou dobou aj zabudame. Dohaname niekedx potom v starej vlasti, kde tiez este niekoho sem-tam najeme...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také jsem měla obrovské štěstí, že dlouho nebylo za kým chodit, no za to pak se to nasypalo a dnes tam leží a prostě chybí, no.

      Vymazat
  13. Mám ráda hřbitovy obecně a rozsvícené mají ještě zvláštníkouzlo navíc. Takže Dušičky ano, ale rozsícené haloweenské dýně mi vlastně taky nevadí. K podzimu se hodi ...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já tu atmosféru miluju i na vánoce. Skutečně to má nezaměnitelné kouzlo.

      Vymazat
  14. Halloween nebo Dušičky? V pohodě obojí, já to neřeším, já si to užívám. Nebožka tchyně má ode mně na hrobě vedle dušičkového věnečku i malou dýni se svíčkou. My je spolu vždycky dlabaly a to ona mě naučila extra dýňovou polívku :)
    Blondi, hele odkud ti píšu! :-D :-D :-D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dušičky, nedušičky ...když jsem to otevřela, málem jsem spadla pod stůl, tedy ty jsi mne tak překvapila, fakt jsem čuměla.
      Vítej a udělala jsi mi šílenou radost.

      Vymazat
  15. Blondýnko, já jsem rozhodně staromilec a importované svátky naprosto ignoruju. Dýně se mi líbí a pamatuji si z dětství, že jsme je dlabali u babičky na podzim taky a dávali do nich zapálenou svíčku a o nějakém halloweenu jsme neměli naprosto tušení. Měj pěkný víkend.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Já si dýně ze svého dětství nepamatuji, prostě byly dušičky, možná to bude tím, že jsem jako dítě žila jen ve městě a na vesnici se dostala pouze o prázdninách.

      Vymazat
  16. Taky jsem tu anketu měla:-))) No a držím dušičky. Jen na hřbitov jezdím o pár dnů později, až se davy rozptýlí. Zapálila jsem si včera svíčku u fotografií těch, co už mě opustili.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. A také jsem jí podle pravdy vyplnila !

      Vymazat
  17. Dušičky jsem zvláštním způsobem mívala ráda. S nejlepší kamarádkou jsme popadly svíčky a kabáty a deštníky (bylo to v dobách, kdy počasí ještě bývalo dušičkové) a vydávaly se na hřbitov. S pokorou. Vědomím, že jednou se to bude týkat i nás, zapalovaly jsme svíčky na hrobech malých a opuštěných. Už čtvrtý rok tam chodím sama postát nad jejím hrobem a vzpomenout si na to zvláštní kouzlo, které to mělo tenkrát...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Tvá duše poetická se domnívám je právě odrazem tohoto času a inspirací, ani bych to jinak nečekala.

      Vymazat
  18. Děkuji za dušičkové rozjímání. Na hroby chodíme, svíčky pálíme a nejen v těchto dnech. K prarodičům a tátovi (ti na to možná měli věk) přibyly i hroby syna mé kamarádky a dvou hodně blízkých přítelkyň. To je zatím hodně bolestné...
    Simi, myslím, že paní generálka se skutečně jen usmívá!
    Měj hezkou sobotu, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Postihla mne ta správná dušičková nálada a muselo to ven.
      Mám fantazii, která k tomu vybízí a neustále kolem mne rotuje, s tím moc neudělám.
      Nejsem ten typ člověka, co si s mrtvými povídá, to neumím, ale představy mám veliké.

      Vymazat
  19. Na dušičky jsme chodili vždy na hřbitov, to mi zůstalo, chodím i jako dospělá. Na halloweenské večírky nechodím, to není pro mne. Dýně nedlabu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Rodiče by měli předávat a u vás to evidentně fungovalo.

      Vymazat
  20. Dýně dlabu.
    Na políffku.
    Jinak na halloween dlabu.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Lépe bych to nevyjádřila, já polévku moc ráda.

      Vymazat
  21. Cérko, konečně jsem si Tě zase přihlásila k odběru novinek a krásně jsem si početla :-) Zdravím z kotárů :-)

    OdpovědětVymazat
  22. Já jsem od rodiny naučená na Dušičky, ale je to u nás až moc smutné období. Všichni poplakavájí, mám pocit, že musím chodit po špičkách. Halloween a Samhain jsem uvítala. Svíčky jsem tedy se vzpomínkou na úsměvy mých milých zapálila na hřbitově i doma a s manželovou dcerou jsme si pak vydlabali dýně a zapálili svíčky ještě v nich.
    Krásné dny, pa.

    OdpovědětVymazat
  23. Mám ráda oboje. A to proto, že Halloween je lidový svátek, který nemá s Dušičkami nic moc společného :).

    OdpovědětVymazat
  24. Já mám procházky na hřbitově ráda i když nejsou Dušičky. Někomu se to může zdát tak trochu morbidní, ale mně to připadá jako součást našeho života a jsem ráda, že ještě funguju, protože mnozí tu možnost neměli. Manžel na hrob svých rodičů chodí pravidelně, přes léto většinou jednou týdně, hřbitov je nedaleko od naší chaty, tak tam zajíždí opravdu pravidelně. Halloween je mi cizí, ale to je můj boj ☺

    OdpovědětVymazat
  25. Za mě určitě Památka zesnulých neboli Dušičky.

    OdpovědětVymazat
  26. Taky bych zaškrtla Dušičky. Jak řekl klasik: trocha nostalgie nikoho nezabije....

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.