Leden v kostce ...

Nahatý, tak nějak vnímám první letošní měsíc. Doma jsme vysvlékli stromečky, vánoční ozdoby budou čekat na svou derniéru dlouhé měsíce, ligotavá světýlka přestala dotvářet dokonalou iluzi rozverných vánoc. Města neklokotají, nepulzují do taktu vánočních koled, barvy výloh se schovaly pod obrovské poutače s nápisem Sale, šeď betonových budov se nepřekryla sněhovými vločkami, u nás totiž ještě nepadaly. Sluníčko dlouhé týdny nenašlo cestu k našim příbytkům, celodenní tma působí depresivně, trošku na pár facek.

My lidé, v rámci novoročních předsevzetí jsme vzali útokem čekárny zdravotnických zařízení, protože kdy jindy zajít na prevenci než po bujarých a přežíracích vánočních hodokvasech.

Po další atace zažívacích problémů, které běžně nemám, vyrazila jsem k lékaři i já. Současní i bývalí zdravotníci mají  hlavu plnou chorob a profilují se z nich největší hypochondři, svá onemocnění studují s atlasem lidského těla, ráno mají infarkt, v poledne ataku mrtvice a večer zaražené prdy.

Nejsem výjimka, teoretickou část jsem si několikrát přehrála na nečisto, včetně samovyšetření palpačními technikami, již zbývala jen důkladná vyšetřovací metoda  " per rectum ". S prstem hluboce zaraženým do mého konečníku / všichni estéti prominou / mi má bývalá nadřízená, primářka interní kliniky pravila :

" Simono, vy jste potetovaná jako protřelý kriminálník, ovšem potěším vás, jako zdravý kriminálník."

S potutelným úsměvem ještě dodala, že na ten kabel ale stejně přijdu. /  kabelem rozuměj fibroskop, který příjemně prozkoumá mé zažívání až do žaludku /.

Mohu říci, že jako protřelý delikvent jsem měla po vyšetření takovou radost, že jsem do sebe v přilehlé kantýně chvatně nacpala dva věnečky se šlehačkou, káva jako doplněk nebyla třeba.

Pro někoho poměrně neobvyklé, pekla jsem vánoční cukroví. Na sklonku minulého roku jsem to duševně a fyzicky nedala, v lednu jsem na to měla chuť, náladu a věřte nebo nevěřte, svou rodinu jsem tím potěšila.

Soptíček na sladké moc není, nejvíce jí potěším balíčkem žvýkaček. Pokud na večeři ohřeji několik párů vídeňských párečků, má vnučka mi skočí do náruče a drží se jako klíště. Její maminka, má dcera, nám to vždy odpustí se slovy ... u babičky můžeš. Tedy už se s takovým prohřeškem nemusíme schovávat, naopak demokraticky vyslovit, že párek není jen privilegium prvomájových veselic, ale můžeme se takto rozcapovat celoročně.

Slzu v oku jsem zatlačila, když kostrbatými písmenky začala psát MÁMA, TÁTA, BÁBA, DĚDA.

Tak nějak jsem si musela ve svém nitru připustit, že ta malá roztomilá holčička píše svá první slova, že se umí podepsat jménem a příjmením, že jí baví psát písmenka, že začíná zase úplně jiná etapa.
Jak se do lesa volá, tak se z něho ozývá ... tímto rčením jsem pedagogicky zklamala. Se Soptíčkem jsme ptáčkům u lesa navazovali lojové koule, abych se intelektuálně blýskla, nanesla jsem poznatek.
Koule jsou s ořechy a jiný druh se slunečnicí. Vnučka se s milým úsměvem poptala, které mlsání ptáčci preferují. A protože to nevím, stály jsme u lesa a obě řvaly na lesy. Ořechy x slunečnice ?
Slunečnice x ořechy ?
Volební preference nám nikdo nevyjádřil, v lese bylo hrobové ticho. Jen soused mi zhruba za dva dny s úsměvem oznámil, že každý pták má rád něco jiného. Kanec jeden, vůbec netuším, co chtěl vyjádřit ?
S názornými ukázkami v přírodě jsem skončila :-)
Zahrada nespí. Díky teplému počasí, vysoké vzdušné vlhkosti, bohatým deštíkům vše pučí, narůstá a připravují se květenství. Azalky, magnolie, rododendrony mají narvané květní puky k prasknutí, skalničky kvetou a kaktusy ještě nestačily zmenšit svůj obsah vody na polovinu. Plevel se zelená a já bych ryla, dřela jako soumar, protože mi to nesmírně chybí a jezevcování v bytě mne nenaplňuje, roste mi zadek, fuj.
Stavební úřad spí, relaxuje a odpočívá, po vánocích se možná zakonzervoval a pracovat začne až v dalším kvartále, vždyť já čekám už několik let, další mne nerozhodí.
Loučím se s měsícem pomalým, bezbarvým a zoufale v šedi se ovalujícím. Nadevírám tomu novému, v naději delšího dne, většího světelného požitku a když se mihne nějaká barva, hurá.

Divá Bára von Igelite taške


Měla stejnou startovací čáru jako osm psích miminek, které nosila bezdomovkyně během prosince v igelitové tašce. Přežily tři holky. Bára ve věku 7 týdnů dorazila do domácnosti mého bratra a větší tsunami nemohlo do naší rodiny přiběhnout.
Čůrá, kudy chodí. Kadí, kudy chodí, zahradničí v záhonech, honí kočičáky a přitom se chce chovat, mazlit, dostávat to, co nestihla od psí mámy.
Tak to je naše divá Bára von Igelite taške, čistokrevný uragán, zabavený Policií ČR  jako předmět doličný.

Mám tři kočky a přesně vím, jsou závazek na mnoho let a další není na programu.
Pokud bych jednou měla řešit situaci, že mi nějaký mazlíček chybí, určitě bych využila stejné možnosti jako můj bratr a vzala si zvíře z útulku.
Dát domov opuštěnému zvířeti a starat se o něj v dobrém i zlém, tak třeba jednou ... protože není nad spokojené zvíře  / můj Míša si to možná také myslí /.