Srpen v kostce..

Byl to měsíc melounů, hroznového vína, grilovaček, ochutnala jsem to nejlepší PROSECCO ve svém životě, že když jsme se podívali první flašce pod sukénku, toužila jsem povalovat tu jemnost po patře další, další a další sklenky.

Nenápadně se začal krátit den, objevuje se stále více podzimních pavučinek a ráno jsem litovala, že jsem oholila medvěda , ráno už je zima.

Když někdo odhaduje zimu dle cibulových slupek, já nebudu jako všichni a předpovím podle kočičí srsti. Náš Edík během léta tak zahustil kožich, že takových umyvadel, co jsou na obrázku, bylo šest a rozhodně tomu není konec.

Takže, milé motací dámy, vytáhněte jehlice a hurá do toho, rukavic nebude nikdy dost. A vy rozmařilé, kupujte kožichy, kozačky, Edík hlásí zimu dlouhou a krutou.

Finále, konec, finito. Skončila sedmá řada mého nejoblíbenějšího seriálu HRA O TRŮNY. Letošní sedmá řada začala zlehounka a v posledních dvou dílech vygradovala takovým způsobem, že jsem seděla u televize s otevřenou pusou a nemohla dodýchnout.

Nevěřila bych, že dokážu ve svém věku a se svými zkušenostmi, skočit na lep seriálu. Těch sedm dílů ufrnklo a budeme zase rok čekat na závěrečnou sérii. Já je zbožňuju úplně všechny, tak za rok Jone, Tyrione, Daenerys, Cersey, Jaime ....

Zde na blogu se do politiky nepouštím, nechávám to jiným. Jen jsem se v tomto měsíci rozhodla navštívit podpisové místo prezidentského KANDIDÁTA a podpořit ho svým podpisem. To hradní panoptikum je stále horší a stále více arogantnější a já se domnívám, že každý z nás nespokojených a zpruzelých by měl svého favorita podpořit, dost bylo pindání, tlachání, chce to občas hodit prut do vody.

SOPTÍČEK bude mít za měsíc dva roky, bojuje s nočníkem, bojuje za prsa a dožaduje se stále kojení. Nebojí se vody, miluje zvířátka a hlavně zmrzlinu a nanuky. Moc ráda jezdí lanovkou a slovo " kabinka " otáčí stále dokola.

Loučím se s MĚSÍCEM srpnem, byl poslední prázdninový a vzal to šupem, né nadarmo se říká, že dobrého poskromnu. Stále se snažím do sebe narvat slunce, barvy, květy a vůně v toxickém množství, protože moje spotřeba bude v zimě k neudržení.

Dnes mi můj obchodní partner řekl, že mu připomínám doktora House. Né že bych nebyla upravená, né že bych vypadala tragicky, ale moje chování je prý neurvalé, výstřední a jsem potížista. A kdo není před dovolenou?

A tak se loučím nejen se srpnem, ale i s vámi...skandální House letí za dobrodružstvím.

ARRIVEDERCI...

Když zahrada tančí...

Při zakládání zahrady jsem měla jasnou představu, že jich budu mít co nejvíc.

O kom že je řeč ? O travinách, dodávají zahradě lehkost, hravost a úžasné kouzlo. Když do nich zlehka fouká větřík, roztančí se nad záhony, ševelí a zpívají písně o létě, jemně.

Bohaté a hravé ozdobnice, monumentální dochany, vzpřímené bezkolce, jemná a mazlivá prosa, barevné imperáty, stydlivé brizy, gigantické třtiny, vyzývavé kostřavy nebo ostřice, to vše dodá zahradě potřebný šmrnc, květenství , která se u mnohých druhů objevují od jara do zimy. A i v zimě, když nad sněhem zlehka pluje upomínka léta v podobě vybledlých květů, jo, to všechno zahradníkovi dopřejí traviny.

Mám 61 kouzelných rostlin, moje sbírka je už o jedinečnosti a když ulovím nějakou novinku, mé srdce plesá.

Když zahrada tančí, nabízí svou náruč a vám všem společně přejeme krásný poslední prázdninový týden.

Rychlý versus pomalý...

.... aneb skutečně nelze zrychlit ?

Vyrůstala jsem s generálem. Moje máma byla generál.

Tvrdá, nekompromisní, necitlivá. Slova NEMOHU, NEJDE, ZÍTRA se u nás nevedla.

Ona i doba byla nekompromisní, necitlivá. Doma se muselo makat a držet hubu a krok.

Když generál zavelel, stáli jsme v pozoru.

Naučila jsem otáčet, naučila jsem makat. Makat poctivě a důkladně.

Nehrálo se na bolest hlavy, omluvenkou nebyla bolestivá menstruace.

Švihat, makat, dřít, být rychlý, být spolehlivý, být nadčasový.

Jako dítě s tím bojujete, jako puberťák vzdorujete. Nic platno, nemáte šanci být pomalý.

Za celý život jsem fungovala ve dvou pracovních kolektivech.

První kolektiv zachraňoval lidi.

Práce rychlá, cílená, důkladná, precizní. Hlavně kolektivní a v momentě srdeční zástavy musí být efektivní.

Může se lékař ploužit s defibrilátorem ? Může se sestra rozkoukávat u aplikace injekce?

Pomalý a neschopný musí z kola ven, takový zde nemá místo.

Nikoho nezajímá, co prožíváte. Lidský život, když bojuje o nádech či výdech, potřebuje výkon a nasazení.

" No jo, vždyť ho znáš , von je pomalý ".

" Von se tak narodil "

" Von byl pomalý už v porodnici "

A tak manžel maluje dva týdny ložnici. Po nocích, když spí, pomáhají permoníci a šílená manželka.

Dlažbu na balkoně spáruje týden. Po odpoledních pomáhá tchán a tajně manželka.

Můj drahý, pomalý, český manžel, který nezrychlí, ani když padá tvárnice.

Spoléhá na kolektiv, který ho obklopuje.

" Von je totiž náš a my ho ve štychu nenecháme "

Kde je ta rovnost ?

Každý se narodíme v jiném gardu, někdo pomalý, někdo rychlý.

Někdo temperamentní, jiný rozvážný.

Netřeba generálů, netřeba ředitelů, abychom rozhýbali stojaté vody.

Existence kolektivů, kde se nasazení očekává, kde je nutnost, ano i zde musí člověk zrychlit.

K čemu by byl pomalý záchranář, lékař nebo hasič ?

Alibismus pomalejších, kteří parazitují na výkonnějších a nechají se táhnou na společném jhu povozu kolektivu.

Vztahové linie, kdy partner táhne méně schopného partnera, jen aby udržel rodinu, aby udržel vztah.

Nečekám rovnost, je to dané, ale vážení a milí pomalí, jde zrychlit .... protože život a maminka mě naučili.

KDYŽ SE CHCE, VŠECHNO JDE...ale musí se chtít....

Rádce úsekového důvěrníka....

Máme nově zvoleného úsekového důvěrníka Ferdu a já bych zde dnes chtěla vypíchnout několik stěžejních bodů jeho činnosti a zapojení do kolektivu.

1. ORGANIZACE VÝROBNÍCH PORAD

Schůze je třeba svolávat nejméně jednou týdně uprostřed jezírka, účast celého kolektivu je povinná, rybí potěr má do puberty možnost zúčastnit se jednou za měsíc při údržbě filtrace, členské legitimace včetně známek je důležité prokazovat vždy na místě, očistit od řas, hlavně řasy vláknité, jinak předsedající není povinen nabídnout chlebíčky a kávu.

2.IDEOVĚ VÝCHOVNÁ A KULTURNÍ ČINNOST

Kvákat, kvákat a znova, kvákat. Pokud úsekový důvěrník nezíská pozornost pracovního kolektivu, dochází k destrukci a devastaci leknínů, blatouchů a ostatních vodních rostlin.

Zásadní problém byl na plénu shledán v nekoordinovaném tření, je třeba působit na jednotlivce či páry, že tření není moderní, lepší je věnovat se blogování. / BLOG.CZ je jednoznačně nejlepší, doporučit, propagovat, vytvořit transparenty a na 1. máje prezentovat /

3.BEZPEČNOST PRÁCE

V době páření ropuch a jejich migrace krajinou je třeba se v jezírku uskromnit, uvolnit co nejvíce místa pářícím kolektivům, být připraven pomoci, eventuálně zastoupit. Lze na konci roku očekávat za takovou pomoc čokoládové kolekce a k MDŽ nějaký ten cibulák.

Skákat s přilbou a v reflexní vestě je povinné a hlavně nežrat rybám krmení !

Nené, nepřeskočilo mi, jen když jsem viděla Ferdu sedět na kameni a kontrolovat jezírko, vybavila se mi doba dávno minulá, kdy bylo vše tak dokonale řízené, až jsme z toho zapomínali být přirození, zapomínali jsme si pořádně poskočit.

A tak vám s Ferdou přejeme, aby jste nikdy nezapomněli, jak se skáče z kamene na kámen, nezapomněli řádně zakvákat a hlavně žít svobodně ve vodě nebo mimo ní.... malá omluva za kvalitu fotek, ale Ferda se v nové funkci odmítá fotografovat bez stylisty...

Když slyší blondýna trávu růst...

... aneb když má jaderný reaktor dost a strádá.

Znáte to, když se blíží ten čas vysvobození a vy počítáte, stříháte pomyslně metr. / už jen týden ! /

Blondýna má před dovolenou a přesně cítí, jak jí každý den tíží jako bedna kytu a lidé, jo ti lidé...

O polední pauze uteču, dělám od tmy do tmy a světlo mi šíleně chybí.

Koupím si kávičku, sednu na lavičku.

Zavřu oči a cítím jen vůni kávy a sluníčko. Tak nádherně mě laská, užívám si každou vteřinu.

Když v tom od vedlejší lavičky slyším : " VIDĚLA JSTE TY CENY MÁSLA ??? "

Blondýna se snaží být odhmotněná, když v tom opět slyší výzvu o másle a dochází jí, že dneska ještě nezjistila u spekulantů, jak si stojí trh s máslem. Peču na máslo, nechci máslo !

Chci klid a pán potřetí důrazně opakuje otázku.

Otevírám oči. Vyndavám samopal a pána sestřelím plnou dávkou...

Dnes už chápu, proč vedeme ve všech žebříčcích infarktů, mrtvic a žaludečních vředů.

Neumíme relaxovat a naše okolí nerespektuje lidi, kteří chtějí chvilku pro sebe.

Jsem všechno jen né máslový krém, máslová jíška.

Sedím na pracovním obědě v mexické restauraci.

Příjemné prostředí, stylová hudba, usrkávám ledovou okurkovou limonádu.

Můj pracovní partner je starší pán, cestovatel a elegán.

No nemá ta blondýna kliku, příjemných společníků k obědu je jako šafránu, pokud si právě nekupujete kamion másla.

Do lokálu vchází moje spolužačka Olinka, bodrá žena.

Pokud zrovna nesedí, ráda navštěvuje podniky na úrovni.

S pozdravem : " NECH SI ČVACHTAT, SIMI ", udeří blondýnu do zad na znamení nejvyšší přízně tak razantně, že nachos s avokádovou salsou z mých úst letí do talíře mého obchodního partnera.

Chci umřít, chci emigrovat do západního Berlína a sedět na Berlínské zdi.

Už nikomu nikdy nevysvětlím, že nečvachtám, že nečvachtám někde u táboráku a že jako vedlejší pracovní činnnost neučím indiány plivat jed. Každopádně s nachos to umím skvěle.

Jojo, cítím to. Cítím vůni dálek, těším se až uteču od lidí.

Že uteču od lidí, kteří když telefonuji, stojí proti mně, dívají se mi až na krční mandle a není jim to trapné.

Že uteču od lidí, kteří přijdou do místnosti a začnou si pobrukovat nebo mluvit pro sebe, aniž bychom se kdy viděli, či slyšeli.

Těším se, že uteču od másla, od Olinky, od všeho .... protože blondýna už slyší i trávu růst.

PS : dívejte se na televizní noviny, když tam bude spát blondýna na pláži raději než v hotelu, jsem to já.... v oblasti jsou silná zemětřesení...

Jsem barevný člověk....

" NEJLEPŠÍ BARVA NA SVĚTĚ JE TA, KTERÁ VÁM JDE NEJLÉPE K PLETI "

Coco Chanel

francouzská módní návrhářka

Jsem skutečně barevný člověk. S nástupem jara, které vrací do života barvy a pestrost, rozpínám křídla a letím.

Letím nad krajinou a vnímám , vtahuji do sebe spoustu barev, jasu.

Léto vrcholí a já jsem se přistihla, že se snažím do sebe natáhnout co nejvíce barev, abych přežila dlouhou, šedou a depresivní zimu. Příroda, zahrady nám plnou hrstí dopřávají ve svých květech klid a pohodu, jen jí vnímat, jen se občas zastavit.

Paní Coco o nás ženách věděla mnoho, o našich snech, o našich marnivostech.

Ráda se oblékám do barev, snad jen jedna jediná mě jako blondýně nesedí a nesluší. Je to žlutá.

V barvě slunce , ve žluté se ztrácím, jsem bledá.

Užívejte si léta, slunce, barev a nebojte se jich, pusťte si je do života. Já jsem dnes hodně barevná a celé jsem to podtrhla dvěma kapkami Chanelu..

V přesýpacích hodinách...

Poslední zrnko písku pomalu klesá a já otáčím hodiny.

Bojuji s nepřítelem, nemá nohy, nemá ruce. Je stále se mnou, je všudypřítomný.

Je to lidská hloupost, je to ignorace.

O mém boji s nadváhou, kdy ručička vesele objímala metrický cent a pohupovala se do taktu dobytčí váhy, jsem napsala mnoho článků.

O mém vítězství, kdy jsem porazila metabolický syndrom, vysoký tlak, vysoký cholesterol a hlavně sebe, tak o tom jsem napsala tisíce slov.

O ženské, která si z těhotenské módy mohla začít kupovat normální velikost, o té, kterou začal konečně bavit život, tak o tom jsem byla schopná recitovat básně a zpívat, byť mám hudební hluch.

Hlavně díky změně jídelníčku a změně psychiky, jsem mohla dosáhnout na metu nejvyšší a odhodit kila jako ruksak.

Přesně už vím, co znamenají slova žen, které kolem mne pravily tu zásadní větu.

Větu : " Musím se držet "

Je to alfa a omega. Zhubnout dokáže každý, ale udržet je kumšt a dřina.

A já mám možnost volby, buď se vrátím na metrák, čehož se panicky třesu a nebo budu žít dál život netykavky, který mnoho lidí nechápe.

Sladké ke kávičce, zmrzlinka proti horku, grilovaný hermelín s pivečkem, sklenička sem, sklenička tam. Pivečko na spláchnutí, grilovaná krkovička s čerstvým chlebíčkem.

Já dokážu hřešit, jsem jen člověk, ale bohužel musím mít stanovený limit. Musím.

Lidé se na párty nechápavě dívají. Budím despekt, přitahuji pozornost.

Nechtěnou. Jen jsem si prostě vybrala.

" Ale prosím tě " , " Ty toho naděláš ", " Pro jednou ", " Moc to prožíváš ".

Fráze, které slýchám stále.

Nechci zase vážit metrák.

Bolí mě, že toto leckdy nechápou ani lidé mému srdci nejblíž a jsem terčem posměchu.

Poslední zrnko písku pomalu klesá a já otáčím hodiny.

Jak vysvětlit té lidské ignoraci a hlouposti, že moje maminka zemřela na důsledky morbidní obezity a já tak skončit nechci?

Že to vítězství nad metrákem pořád nádherně hřeje a že by vůbec nebyl problém do sebe narvat litr zmrzliny.

Ta každodenní bitva na dřeň chce prostě svého vítěze.

Jak my lidé dokážeme být nízcí a malí. Jak my lidé se bojíme úspěchů jiných.

Jak my lidé zpochybňujeme rádi něčí rozhodnutí, bagatelizujeme něčí sny a nejsme schopni tolerance.

Jak my lidé trpce snášíme dosažení cílů a met zdatnějších a pro vlastní lenost a pohodlí si nedokážeme zavázat tkaničku.

Kéž by s posledním zrnkem písku spadly všechny tyto lidské vlastnosti a zemská gravitace by je co nejdéle držela u dna mých imaginárních hodin.

A pokud né.. mráz kopřivu a blondýnu nespálí....

Byla jsem požádána o motivační foto, zde je.

Telefon...

...aneb děti učí nás, nikoliv my je.

To jak jsem se pomalu půl dne realizovala při stavbě dětské nemovitosti, jsem brala jako samozřejmost, co bych pro Soptíčka neudělala. A vona mě kočička zase vyškolila !

Domeček není z nejmenších, domeček krásně svítí na mnoho metrů, skutečně ho nepřehlédnete.

Soptíček ho přehlédl, nejdříve se do cesty postavil motýl a pak jí zaujala konvička, protože si vzpomněla, že s babičkou už mnohokrát zalévala.

Ale ten domeček, ten domeček....nic, až na potřetí zaregistrovala, že tam něco stojí.

Došlo ke kolaudaci, zevrubné prohlídce a vyhrál telefon !

Je součástí domku a Soptíček dvě hodiny intenzívně volal do Austrálie, kde mluvil s místními klokany, volal na Aljašku, ať pošlou trochu ledu do pití, psal SMS do Bílého domu a vytvořil několik zdařilých MMS totálně spařené babičky.

Maličko jsme narazili, když mě vnučka chtěla posadit do druhého dětského křesílka, naštěstí celou situaci vyřešil synovec a zaujal mé čestné místo v nové nemovitosti.

Děti nás skutečně učí, žijí si podle své momentální nálady, nikoliv podle nás.

Domeček stojí a bude dělat radost stejně jako ten telefon, protože jsme v něm uvařili už vynikající polévku z jemného a středně hrubého kačírku.

Přejeme vám se Soptíčkem krásný víkend a až budete vařit kačírkovou polévku, nezapomeňte přidat úsměv, nikdy ho není dost a léčí každou složitou situaci....

Moje skóre 0:1

Prohrávám o bod.

Potřebnou převahu si zatím drží stavební úřad, potažmo divize územního plánování.

Vždy, když jsem viděla Občanské judo nebo jiné pořady typu Černé ovce, měla jsem pocit, že jsou to byrokratické šílenosti.

Já sama jsem během jedné hodiny byla přehazovaná z šesti kanceláří v horizontu tří pater a pokecala jsem si se sedmi úředníky. Jeden úředník mě rovnou vyhodil, druhý mě nabádal ke lži, třetí se všemu smála jako smyslů zbavená a to jsem se byla pouze zeptat, jak má vypadat žádost o stavební povolení v chráněné krajinné oblasti.

Neklesám na mysli, nehroutím se.

Moje švagrová se mne dotázala, zda si nechci najít něco, kde bude stavba probíhat bez komplikací.

Jednak já nevěřím, že mě uřední šiml nedožene všude, navíc mám ke své hroudě tak silný citový vztah, že se budu maximálně snažit skóre změnit a hlavně jdu do bitvy a chci skutečně vyhrát.

Chci dostat stavební povolení, abych z rozpadlé ruiny udělala sezónní bydlení.

Mohu toto opustit ???

Tři za jedním stolem...

Jsou ženy, jsou tři. Každá krásná, každá jinak stavěná, každá s jiným ideálem.

Sedí za jedním stolem.

Stůl. Obrovský, dřevěný, lety opotřebovaný a kolik on vyslechl lidských osudů.

Kolikrát se léta vepsaná do dřeva červenala, hněvala a plakala.

Je mladá, nezkušená a plná ideálů.

Když sedí za stolem, má kolem úst ze smíchu vrásky.

Je klidná, je vyrovnaná, je trpělivá.

Osud jí jako výzvu poslal do života muže.

Muže pomalého, uvážlivého. Aby udržel rodině standard, dře od rána do večera.

Výdobytek dnešní doby. Satelitní městečka, ve kterých přes den nepotkáte muže.

Ženy žijí osamělý život bez mužů, vychovávají samy děti, shromažďují se v ženských centrech.

Děti znají své tatínky ze skypů, sociálních sítí a občas ze společných víkendů.

Je mladá, nezkušená a naučila se žít život s mužem bez muže.

Druhá žena je matkou dvou synů.

Když sedí za stolem, předává milou a klidnou atmosféru.

Přesto ji život s jejím mužem naučil být důraznou, občas řádně hysterickou.

Má doma muže, který neholduje alkoholu, ani se netahá s ženami, že by ideál ?

Nikoliv. Ze všeho nejraději po práci leží a dívá se na televizi.

Je nenáročný, nejvíc ho potěší, když sebou flákne na otoman.

Z pěkného chlapa je gaučový, obtloustlý Lálínek, který si nezaváže přes břicho tkaničky.

Že by opět výdobytek dnešní doby. Seriálová generace, kterou nejvíc potěší, co nového v Ulici či Paneláku ?

Je zkušená, je zralá a přesto denně bojuje, aby ten chlap, kterého si brala z lásky, aby ten chlap nehnil za živa.

Aby byl příkladem svým dvěma synům.

Je nejstarší z trojice, nejvíce zažila, nejvíce tratila.

Je už popsanou knihou. Jednotlivé pasáže, jednotlivé úseky jejího života sestavila plejáda mužů.

Je životaschopná s muži i bez nich.

Přesto miluje gesta vepsaná životem.

Muže,který umí stejně zdatně v kanceláři. Umí zdatně i s hromadou dříví.

Neválí se u televize. Romantická gesta mu nejsou cizí.

Jen neumí žít v páru. Prostě neumí.

Ona by moc chtěla, on ne.

Je už dost stará, aby věděla, že to nezlomí.

Výdobytek dnešní doby praví, být single a hlavně se trapně nevázat.

Tři za jedním stolem, všechny se zasněně dívají za plot.

Celé odpoledne tam maká chlap. Je šikovný, je pracovitý.

Nekecá, nevymlouvá se, nelituje nepohodlí. Dře jako Bulhar....jééé, to je pěkná pohádka.

PS. Autorka si vyhrazuje jakékoliv podobentsví, jedná se o fiktivní osoby...jak jinak.

PSS. Zda byl za plotem Nebojsa, Bajaja či Honza se bohužel nepodařilo specifikovat, autorka tajemně mlčí, tak snad příště...

Oči slečny Farkašové...

... je v nich úplně všechno. Osobitost, láska, odtažitost, svébytnost, namyšlenost, hravost, bolest, oddanost.

Slečna Farkašová, moje malá cikánečka, která když k nám přišla, stála vždy první hladově u mističek, byla bezedná.

Stále nemocná, stále bolavá, ale vždy trpělivá. Máme mezi sebou pouto, které právě díky bolestem semklo nás dvě a ona do svého života nikoho nepustila. Snáší jen mne.

Můj kamarád se mě o víkendu zeptal, co konkrétního mi kočky dávají. Kromě bordelu, chlupů, všudypřítomného steliva dostávám lásku, věrnost a jako bonus mohu hladit jemný kožíšek, tohle je deviza, kterou si nekoupíte.

Přejeme vám se slečnou Farkašovou krásný letní týden.

Slunce, seno, šrouby a matice...

.... aneb blondýna ví, co napíše panu Ježíškovi za požadavky.

Blondýna se rozhodla ke stavbě. Vlastně ke dvěma stavbám, tou první si chtěla polechtat ego.

Prostě a jednoduše, co to budu natahovat... koupila jsem Soptíkovi domeček.

Z čistě prozaických důvodů... třeba mi to moje sluníčko přestane krmit kapry kamením, upravovat záhony a bude se věnovat své, nově získané nemovitosti.

Když blondýně dopravní společnost nahlásila, že veze nadměrný náklad a krabici sundavala z korby vozu zvedačem, měla jsem opocené půlky, v prsním žlábku mezi ňadry se mi udělal doslova Mácháč.

Tohle drama skočilo v momentě, kdy jsem krabici otevřela a pustila se do montáže.

Sada šroubováků, sada klíčů, imbusů a natěšená blondýna.

Návody, ty trapné, slizké návody...k čemu slouží, no řekněte, přátelé ?

Jak se má žena orientovat mezi třiceti obrázky, když ani na jednom se na ní neusmívá pěkný mužský ?

Kam vložit, kam uložit 30 krátkých šroubů P, kam uložit 30 středních šroubů R a kam uložit 30 matic S ?

Jak vytvořit rovinu, když jsem blondýna, fyzika mi skončila a začala nějakým Archimédem, který tlačil tělesa u někoho ve vaně, kdyby tak ten mrzout jeden tlačil spíše u mě na pozemku !

Sečteno a podtrženo :

1. Stavba trvala šest hodin. Tři hodiny s návodem, malé přestávky bez návodu, pak zase bez návodu.

Okenní parapet jsem zabudovala do dveří, gril do okna.

2. Převlékala jsem se třikrát. Začala jsem ve sportovním, skončila jsem v plavkách.

3. Vystřídala jsem 100 a 1 polohu. Ležela jsem na zádech, klečela, ležela jsem na břiše, plazila se.

Soused přerušil i oběd, aby se mohl kochat, jak mi to jde se šroubovákem. Druhý den moje tělo vykazovalo třetí stupeň zátěže jako z posilovny.

4. Vypila jsem tisíc litrů vody, jako veliké obohacení jídelníčku beru skutečnost, že jsem se napila i připravených bakterií do jezírka proti vláknité řase. Od té doby vykazuji větší chuť na zelené.

5. Měla jsem tři mozoly od šroubováku, za plavkami se mi usadila rodina mravenců, Ferda nebyl doma, jinak bych měla postaveno daleko dřív. Jednou jsem chtěla zběhnout a emigrovat, kousek máme Německo.

Doma mě udržela jen skutečnost, že žádná blondýna nevzdá stavbu domu, ať to stojí, co to stojí.

Můj letošní dopis Ježíškovi :

Milý pane Ježíšku, prosím, kup mi akušroubovák ....jo a když mi budeš posílat nějakého chlapa, prosím, zamysli se nad věkem.

Ten poslední, co chtěl mé telefonní číslo, tak ten mi mohl dělat syna.

Děkuje tvoje věrná blondýna.

Sáňky v létě.....

Je léto. Prázdniny naskočily do své druhé půlky.

Teploměr stále laská teploty kolem 30 stupňů.

Užíváme si lehkého oblečení i lehkých nápojů.

Praskly mi žabky. Nejlepší obuv k vodě, nejlepší obuv na zahradu, pokud neběhám bosa.

Za měsíc se chystám na dovolenou, tedy potřebuji nové.

Nejsem vášnivý sběratel. Žiji v konzumní společnosti, která mi dopřává všeho nadbytek.

Nemám doma deset párů na horší časy.

Také proč. Na každém rohu je obchod. Proč syslit ?

Vcházím do obchodu.

Padá mi brada. Nepožila jsem. Neaplikovala jsem si. Nezfetovala jsem se.

Regály praskají ve švech. Jsou natřískané, jsou plné.

Jsou plné podzimní a zimní obuvi. Smějí se na mě kotníčkové kozačky, šněrovací polobotky.

A hurónským smíchem mě atakují kozačky ke kolenům.

Smějí se, natřásají se v regále a lákají moji maličkost, že budu kočka, když si je koupím k moři.

Na dotaz, kde je letní obuv, se prodavačka rozpovídá.

Dnes jsme měli noční. Tu zimní obuv jsme rovnali celou noc, abychom potěšili zákazníka.

Letní obuv není. Letní boty jsou minulost.

To že jsem asi 30tá, která potřebuje letní boty a kozačky má na praku, tak to je jiná skutečnost.

Náš zákazník, náš pán .... ale proč si nepřipadám jako pán ?

Proč si připadám jako kretén, když potřebuji v létě letní boty ?

V dobách mého dětství se stálo na mandarinky, na barevné televize, na automatické pračky.

Kdo neměl protekci, nežil, nebyl a pral u řeky.

V dobách mého produktivního života jsou obchody narvané, praskají nadprodukcí, přetékají brakem.

A já si nemám, kde koupit letní boty v létě.

Vyndám sáně ze sklepa, obléknu si oteplovačky, zimní boty, ksicht si natřu 50 faktorem a budu čekat do ledna.

V lednu totiž určitě vyndají ty moje vytoužené žabky.

Zdraví vás totálně nasraná blondýna.

Jak chutná léto...

... jsem barevná, jsem naladěná na veselost a barevnost. S každým svítáním vylétnu a letím.

Je dlouhý den, je plný světla a radovánek.

Zjistila jsem, že jsem zapomněla, jak chutná radost z dobře postavené bábovičky nebo hradu, jak potěší poskakující kapřík na mělčině a hlavně, jak sladce chutnají plody léta s lidmi, které milujete.

Se Soptíčkem vám posíláme mnoho letních pozdravů, utečte k vodě, utečte do lesa a nezapomeňte se zakousnout do léta ...

Dáma s minulostí...

Jako malá jsem sedávala na trávníku. Hrála si s beruškami, které běhaly po růžích.

Malými drobnými prstíky jsem nenápadně otrhávala květní lístky.

Kolem plotu procházela žena.

Úplně jiná žena než ty dělnice socialistického života, které běhaly doma v zástěrách s natáčkami na hlavě.

Nebo se přes den oblékaly do prostějovské konfekce, všechny stejné, všechny v zákrytu.

Vybočovala. Byla tak jiná.

Jemná, křehká. Vlasy sestříhané do účesu Mireille Mathieu.

Oči olemované vějířkem hustých řas, nádherné klenuté obočí dodávalo obličeji punc elegance.

Malá, drobná postava nechodila. Ona plula, vždy na vysokých podpatcích, jako by se její plosky s touto dekadencí narodily.

V době tesilu a škrábavého krimplenu, kdy bylo oblečení za trest.

Její květované šaty poletovaly kolem těla jako vánek a její chůzi dodávaly potřebnou dávku éteričnosti.

Mezi lidmi se jí říkalo TA.

Ta šla kolem, Ta zase vypadá, Ta měla kabelku, viděla jste Tu, jak šla.

Nehovořilo se o ní jinak, jak s despektem, jak kdyby její stigma smrdělo na míle.

S přibývajícími lety, s přibývajícím rozumem jsem pochopila, kdo je TA.

Živila se svým tělem, byla to prachobyčejná kurva.

Jako hodně velká sedávám na trávníku a s beruškami si už nehraju.

Zavřeli by mě do blázince.

Nedávno jsem jí potkala. Potkala jsem Tu.

Neprocházela kolem mne, ale proplula.

Je stále drobná, malá, ale neobyčejně svěží.

Vlasy už prořídly, jsou hodně prokvetlé bílými žilkami, které tak marnotratně každého upozorní, že už máte něco za sebou.

Má stále skvostné, jemné rysy, byť prošpikované vráskami.

Kolik mužů laskalo tyto nádherné jemné líce, líbalo jemné úzké rty.

Nedivím se žádnému muži, který propadl této ženě.

Procházeli jsme kolem sebe a já cítila opar minulosti, do které probleskovala součastnost.

Nikdy jsem ve svém životě neviděla, tak jemnou a sofistikovanou krásu.

Byl to dotek dětství, byl to dotek nezralosti a přesto tu optiku malého človíčka roky neznehodnotily, ba naopak.

Nezáležím čím jste, čím se živíte.

Záleží, co předáváte lidem, co z vás cítí, co z vás sálá, co jste schopni předat.

Dáma s minulostí je toho zdárným příkladem....

Leknínová...

... ať děláme, co děláme, letos je to bída, přátelé.

Lekníny by velice rádi kvetly, skutečně se snaží. Bohužel se snaží i rybí skupina a pokračuje v systematickém ničení celých rostlin. Dotazovala jsem se specialisty, co vede moje ryby k devastaci rostlin a v žertu mi oznámil, že se asi nudí.

Tak asi tak...přeji vám krásný letní týden a zdraví vás blondýna, která nemá vůbec tušení, jak takové nudění vypadá.

Uvažuji o nákupu kytary a nácviku estrádního bloku pro znuděné ryby...

Když má bloger tvář...

Sedíte v obýváku v pyžamu, ležíte nahý ve vaně a čtete si blog.

Čtete si cizí osudy, cizí příběhy, prohlížíte si zahrady, někdy kuchyně, jindy pole s prasaty.

Tak nějak se všichni " skoro " známe. Přesto odhadujete povahu, snažíte se zorientovat v labyrintu lidských osudů.

Přesto je to celé neosobní, virtuální a pro někoho i svět bláznů.

Na email mi přistála zpráva. Zpráva, ve které mě jiný bloger zval na kávu do lůna přírody.

Šok, padla mi brada. Tak to je už osobní, to je setkání tzv. z huby do huby.

A já vám byla ráda a pozvání jsem přijala. Byla jsem šíleně natěšená a samozřejmě zvědavá.

Když se blížil den " D " začala jsem být lehce nervozní, protože moje blogové setkání nebylo s blogerem, ale s celou jeho rodinou.

Říkáte si pecka, nezastírám a přiznávám, že na první shledání silná káva.

Když jsme se ráno poprvé slyšeli po telefonu, už jsem věděla, že jediná obava bude cesta.

Bloudila jsem jako již tradičně, ale pak jsme se potkali.

Poznala jsem maminku, tatínka, pana Drahého, Slečinku, Princezničku a hlavně jsem poznala naší Barušku.

Poznala jsem je všechny, jen nebyli virtuální, byli z masa a kostí. Měli tvář, mimiku, emoce, byli živí.

Přijali mě do svého domu jako hosta s otevřenou náručí.

Provedli mě domem s obrovskou tradicí a každý mi řekl kousek historie, kousek z jejich života.

Bylo to neskutečně emotivní a místy jsem se přistihla, že je vůbec nepouslouchám, že vnímám jejich přítomnost a jsem za to nesmírně vděčná.

U kávy jsme si popovídali nejen o blogu, ale i o životě.

S úžasnou princezničkou jsme si připomněla dávno zapomenutou bezprostřednost, její ševelení, dětskou radost budu mít v sobě velice dlouho.

Když má bloger tvář....

Tímto ti milá Baruško, mnohokrát děkuji.

Děkuji za pozvání, za pohostinnost, za to, že jsi mě nechala nakouknout do tvého života, že jsi podstoupila riziko a pustila jsi do soukromí cizího člověka. Bylo mi s vámi krásně v kouzelném prostředí.

Virtuální labyrint mi ukázal i tu báječnou stranu mince a jsem za ní nesmírně vděčná...když má bloger tvář.

Princezničko....moc děkuju za kytičku !!

Držák..

...měla jsem jako jediná jednobarevné šaty a tak mě mé kamarádky - květinářky využily jako " držák ".

Syn mé nejmilejší kamarádky se dnes ženil a tak jsem držela svatební květinu dřív než nevěsta.

Svatební kytici jsem naposledy držela takřka před 30 lety a musím říct, že to nebyl vůbec špatný pocit.

Takže jen sehnat ženicha a jdu do toho ...

Krásný víkend všem, užívejte si tropických teplot, mají být letos poslední !

Přej a bude ti přáno...

Tuhle starou pravdu mám v sobě a můj bratr vždy říká, že jsem blázen.

Nezávidím a každému přeji vrchovatě.

Maličký osten závisti v sobě vykřešu, já závidím obyvatelům Prahy místa pro relax.

Když se procházíte venkovní expozicí botanické zahrady Fata Morgany v Troji, jste v ráji. Můžete si na obrovském prostranství udělat piknik, lehnout si do obrovských sítí, spočinout ve stínu starých stromů, děti mají své vyžití v podobě dětských koutků, projít se lesem, dát si kávičku nebo víno na místní vinici, relaxovat na lehátkách, zasnít se v japonské zahradě a jste obklopeni skvosty z celého světa. A to celé vás stojí 80 korun českých na celý boží den.

V době hektického pospíchání, je tohle místo ideální, jak vypnout a nechat se unášet přírodou, škoda že si takový mustr bere k srdci málo měst v u nás v Čechách.