Dvoutýdenní adopce...

.....na dva týdny jsem se stala skoro-majitelkou pěti britských kocourů. K naši třem přibyli dva z bratrovi domácnosti, když se odjeli rekreovat na zbytek prázdnin. Naštěstí pro mou dobrou duševní stabilitu zůstal každý kočičí kolektiv ve svém přirozeném působišti a já jsem za svými adoptivními kočičáky dojížděla. Kočky byly vždy součástí naší domácnosti, no a když jsem před rokem dovezla posledního kočičího benjamínka Míšu, kruh se uzavřel, on doplnil dostatečně celou partu. V dnešní době je víc jak jedna kočka hodně drahý koníček, od nákladné veterinární péče po stravování, nepočítaje péči, které denně musím vyhradit nejméně hodinu a když se stříhají drápky, pudruje srst a vyčesává , tak daleko víc.

....a tak se mi péče zdvojnásobila, ke konci rekreačního období už bylo na mých dvou adoptivních kočičácích vidět, jak jim chybí přítomnost jejich rodiny, jak se jim stýská po ruchu soužití se svými páníčky a už to nezachránily ani pamlsky.

....obdivuji každého, kdo si pořídí víc koček a skutečně se jim věnuje a nemá je jen na parádu a chlubení. Já jsem předala na konec prázdnin své dva adoptivní, no a na rozloučenou jsem Rudu a Kubu vyfotila...tak zase za rok, klucíííí....

Phalaenopsis cornu-cervi var. flava " Unique "

....tak konečně přibylo nějaké kvetení do orchidejové zahrádky a je to radost, protože se jedná o nekvěta. / slovo nekvět není moje, ale převzaté z orchidejové fora a vyjadřuje přesně, co rostlina z nějakého důvodu nedělá - nekvete. Je to přesazením, je to změnou místa a klimatu , je to špatnými kořeny , je to dlouhou adaptací, také to může být rostlinou samotnou a její všeobecnou neochotou kvést /. Já jsem na první moje kvetení čekala skoro dva roky.

Tento phal je botanický a jeho domovinou je jihovýchodní Asie, kde roste na stromech. Má rád polostín, ale nepohrdne sluníčkem. Já ho mám postavený na parapetu jižním směrem, musela jsem začít přistiňovat, protože sluníčko začíná být níž a bohužel mi spálilo dvě nakvétající vandy. Zasazený je do klasického substrátu s hrubou borovou kůrou, polystyrénem, příměsí rašeliníku na keramzitové drenáži. Květenství je postranní a květy vyrůstají jeden za druhým, nevoní jako ostatní botanické phaly, ale aby se mi odměnil za péči / koupu jednou týdně po vyschnutí v destilované vodě s hnojivem Orchimix /,vyhodil další květní stvol...

Jak je důležité míti...

...Svitáka...divadelní hra anglického spisovatele Oscara Wildea " Jak je důležité míti Filipa " je lehkovážná komedie pro vážné lidi. Toto dílo charakterizují mistrné dialogy plné ironie a sarkasmu. A tak nějak podobně se to vyvíjelo s mým sousedem Svitákem. Bydlíme vedle sebe dlouhých 25let a naše sousedské vztahy byly díky našim temperamentním povahám hodně komplikované. Největší estrády probíhaly, když se soused vracel posilněn z restaurace a nebylo vše dle jeho představ.

Ale čas je moudřejší a dokáže obrousit ostré hrany svárů, asi jsme se začali vnímat jinak. Dnes už toho věčného cholerika vidím jinýma očima, jak jediný vymění prasklé žárovky, ostříhá přerostlé keře u domu a vymění zámek se zlomeným klíčem a není mu lhostejné, zda se uklízí či nikoliv. Absolutně nejvíc jsem si ho začala vážit, kdy se v důchodovém věku začal starat o malá vnoučata, od kterých utekla jejich máma.

....po posledním leteckém dnu mých muškátů jsem je zabezpečila, co to šlo. Bohužel vichřice byla zase o krok přede mnou a tak mě při příchodu čekal lísteček zasunutý do dveří...

Štěstíčko...

...podle lidové pravostiky červenec nese parna, krupobití a medovice, jest hojný na bouřky a vichřice...no a právě 13.červenec si vybral všeho vrchovatě. Ten den moje dcera slavila narozeniny a chtěla je prožít netradičně. A tak jsme vyrazili na zámek Kačina u Kutné Hory, kde se tento den konala zahradní slavnost hraběnky Chotkové. Program byl skutečně bohatý, sluníčko nás ani trochu nešidilo. Měla jsem možnost si prohlédnout i oranžerii plnou nádherných orchidejí / budování tohoto skleníku jsem měla možnost sledovat na orchidejovém foru /, kde pan Roman Kváč odvedl neuvěřitelný kus práce a mohl se prezentovat skutečnou nádherou v podobě studeného, temperovaného a teplého skleníku, kde si orchideje doslova a do písmene chrochtají spokojeností.

...zdravý životní přístup šel ten den taky stranou, všechny ty pouťové laskominy fakt nešlo ignovovat a celou estrádu jsem ukončila pěkně promaštěným langošem s nádechem česneku / mám zase vybráno na rok dopředu /. Ten jsme ale jedli v běhu, protože k večeru se zvedla vichřice, která rozvířila zámecké cesty a nebylo vidět na krok před sebe.

...a ten den jsem přišla i o další iluzi, spojenou s každou poutí nebo jinou podobnou atrakcí. Jako děti jsme si kupovaly nebo dostávaly na pouti tzv. Štěstíčka, většinou ta krabička obsahovala malý pouťový prstýnek a radost byla dokonalá. I já jsem chtěla své dceři udělat radost a dostát pouťové povinnosti, při otevření mi spadla čelist...vevnitř byl nacpaný nějaký umělohmotný nesmysl z Číny, kterého jsou plné výprodejové koše v marketech a je na jedno použití. A tak mi je dnešních malých i velkých slečen líto, protože si asi nikdy nenavléknout tu blýskavou parádu z pouti a budou o jednu krásnou vzpomínku chudší....

Závidím....

....závidím, když všichni umírají horkem a nadávají, kočičáci zpomalí, zleniví, ale jejich chůze je stále majestátní kožich nekožich.

....závidím, když ráno ve čtyři zvoní budík, jak rychle stojí připraveni u kuchyňské linky na snídani a stejně rychle se vracejí do svých pelíšků, na rozdíl od mého pochodu za živobytím.

....závidím, když mají hlad nebo mlsnou, zajdou k misce a nemusí do supermarketu.

....závidím, když se chtějí bavit, stačí jim k tomu jedna moucha nebo pavouček a je na dlouhé hodiny vystaráno, nepotřebují televizi ani kino, u knihy usínají daleko dřív než já a netlačí je u toho brýle.

....závidím , když dokážou celý den prospat, proválet, jsem od narození chronický nespavec, který neskutečně závidí, že usnou kdekoliv, načemkoliv, dokážou se labužnicky protahovat, zívat.

....závidím, když se prohlížejí v zrcadle, jsou ze sebe nadšení, když se dívám já, nadšení chybí.

.... a co jim závidím nejvíc...SEBE, mám je ráda láskou bez výhrad, rychle zapomínám na květníky s orchidejemi, které se válejí na zemi po Míšově útoku na mouchu, na Rozinčino řvaní v noci na měsíc / většinou kolem třetí ranní / a Edíkův odpor k hřebenu...

Lovecká sezona....

.....tak jo, je to tady...období, které bytostně nesnáším a pravděpodobně se mu každoročně nevyhnu. Když jsem se už srovnala s faktem, že muškáty po několika leteckých dnech nebudou vypadat jako ze žurnálu, přišla bouřka a padaly kroupy jako švestky velké, nu což není stále posvícení. A při pravidelném očumu vegetace vidím jednu díru, další díru, dál jen stonek a jsou tu pravidelní návštěvníci. Byť jsem byla ujištěna několikrát, že housenkám aromatické muškáty nechutnají, moje jim chutnají a ve velkém. Zelení, vypasení predátoři se vyvalují na spodních stranách listů , producírují se po stoncích, dělají díry jako vrata a už jen chybí, aby začali chrochtat.

....a tak jsem se vyzbrojila optikou, brýle jsem doplnila lupou, do rukou pinzetu a krabičku a začal lov ...jsem od přírody příšerně netrpělivá, každá housenka mi udělá obrovskou radost / tedy pokud jí najdu / , ale stejně si přeju, aby když je tam musím mít a nechci, aby byly třeba červené a zpívaly a moje lovecká sezona nebyla takovým utrpením.....

Letecký den....

....spíše už je lepší napsat letecké dny, tento kolorit se stává výstižnější. V rámci letošního nevyzpytatelného léta jsem se stala vlastníkem licence na létající truhlíky, takže nikoliv vrtulník či jiné menší letadlo, samozavlažovací truhlíky létají rychleji a stávají se zbraněmi hromadného ničení...mých nervů rozhodně.

K muškátům z minulého roku jsem si na jaře dokoupila od pěstitele z Liberce několik novinek, ze kterých se měla ohromnou radost, většinou jsem takové květy na našich tržnicích či obchodech neviděla. Ale radost netrvala dlouho, během bouřek se truhlíky rozhodly jinak než způsobně sedět na parapetu, takže ještěže mám souseda v důchodu, o truhlíky se vždy statečně postará....