" LOUPÁČKOVÁ REPUBLIKA je politicky stabilní, nehádá se každý pět let o prezidenta, je závislá na loupáčku, jehož
kůrčička musí být naleštěna, pocukrována a pomakovaná zhusta. Je státem klidným, vyrovnaným, ale i zde dochází k velkým revolucím či převratům. Loupáček neloupáček ...bojuje se čestně, urputně a vítězství se oslavuje produktem řádně
vykynutým ."
Blondýnu, po operaci vyhladovělou, vyzvedl Soptíček ještě v pyžamu, protože nemocnice nelení, nemocnice nechrápe a vykope přebytečný element hned časně ráno.
Nevím, do jaké míry tento pocit znáte, ale mne pocit volnosti, přežití / paní na vedlejším lůžku celou noc tak urputně chrápala, že tygr sibiřský se slonem indickým dohromady jsou tišší společníci / tak překvapil, že jsem seděla ve voze jako maličkatý E.T.oušek.
Soptíček komunikoval hodně zhusta, rukama, nohama a já se probudila v momentě, kdy nám do zadní části vozu má dcera podala pytel plný ještě teplých, sladkých loupáčků. Och, můj bože, ta slast, ten orchestr chutí a několikrát násobený orgasmus kulinářského světa. Hltala jsem, dusila se, tlačila si kusy kynutého pečiva do úst.... já jsem chrochtala jako prase.
V jednom okamžiku jsem si všimla očí mojí dcery ve zpětném zrcátku / uvažovala, zda mi neudělali též lobotomii /a pohledu mojí vnučky, ano, pohled to musel být hodně háklivý, sežrala jsem jich pět !!!
Po příjezdu domů blondýna našla kouzelně připravenou postel, kde měla odpočívat. Vymluvila jsem se na horkou kávu ... já přeci nemůžu celý den ležet v posteli ??? Honilo se mi hlavou, já přeci musím být babička, já musím být ... no blondýna.
Dívám se na svou vnučku, umí všechny barvy anglicky, ale prdí ve 2,5 roku do plen.
Tak to né, začíná boj. V naší Loupáčkové republice musíme odhodit okovy svazující naše nohy, ale hlavně naše zadky. Trpělivost přináší růže a začíná boj blondýny a plínek.
Vysazujeme, vysazujeme na fialové prkénko s hrochem, běháme, já běhám den po operaci jako Usain Bolt, sprintuji s vnučkou v náručí a cílovou pásku mi maličko komplikuje fakt, že se zamotám do obinadla nebo když běžíme včetně všech tří koček, jo, vypadá to v naší republice jako na karnevalu v Riu.
Rekonvalescenci trápím na záchodě, kde vysvětluji Soptíčkovi, že je třeba vyčůrat tu vodičku. Naše první společně vyčůraní se zapíše do dějin naší Loupáčkové republiky jako získání vlastních hranic, vlastních cílů a na 1. máje si udělíme vyznamenání a řád Křupavé kůrčičky.
Vážení a milí příznivci naší republiky, my jsme nad těmi plínkami zvítězili !!!
V době nácviku bylo ze záchoda možno slyšet tleskání, mohutné skandování, zpívání, muzicírování, kdy jsme za pomoci bubínku, rumba koulí a dřívek zvolili hymnu Skákal pes přes oves. / blondýna skákala přes kočky /
Bylo možno též slyšet .... Babiško, hovno nebo také Babiško, už to teče.
Zde je třeba přiznat, ano, učený z nebe nespadl a občas jsme se brodili v hovnech, ale to se brodí každá nezávislá, mladá a krásná republika.
Dokázali jsme všem, hlavně zahraničním pozorovatelům / zahraničním pozorovatelem jsou zde mezi řádky míněni rodiče, v rámci dobré konverzace a vztahů, neříkáme nahlas, pouze potichu, prosíme /, že u nás už se plínky nenosí a nosit nebudou.
Během toho týdne jsem zjistila, že neumím absolutně marodit, jsem blondýna, která raději bude pokládat základy mladého demokratického čůrání než ležet v posteli. Zjistila jsem, že já si stále pletu blau a blue, na rozdíl od Soptíčka, který pregnantně vždy odpoví. Zjistila jsem, že budu tisíckrát raději babička, která upekla milion růžových a bleděmodrých dortů z modelíny než ufňukaná bába, kterou píchá u boku.
A naše Loupáčková republika ? Soptíček mi dnes na videohovoru ukazoval krásné kalhotky s růžovým lemem a blondýna, no blondýna usoudila, že nazrál čas jako prezident této krásné země zařadit čelem vzad, do hrnce brokolici a hlídat figuru.
Ale loupáček ten zůstává znakem a symbolem naší bezplenkové revoluce.
LOUPÁČKU ZDAR, PLENÁM ZMAR !
