sobota 9. února 2019

S cizím Ježíškem v cizím pokoji ...



Přítmí malé panelákové kuchyně ukryje do svých stínů majitelku. Sedí, nepřebírá hrách, ani čočku, její dlaně spočinuly na čerstvě vyžehleném ubruse. Hrubost kůže signalizuje, že gumové rukavice by se hodily. Neumí s nimi, nemá cit. Holou rukou se špína lépe drhne.
Malá, lehce zavalitá Milena toužila po obrovské, krásné rodině. O protikladu malé, nefunkční, které velel její věčně opilý, despotický otec a ustrašeně vyklepaná submisivní matka. Neveselé, truchlivé dětství vytěsnila a zavřela do láhve, kterou symbolicky zahodila do řeky.
Ve svůj svatební den se cítila naplněná, doslova a do písmene, čekala své první dítě. Tohle dítě bude mít jiné dětství, slibovala si v myšlenkách a hladila si něžně své vzdouvající bříško. Bolest, kdyby mne jen nebolela tak celá záda, kdybych je mohla odložit, odhodit. Kdepak, ten výsledek bude stát za to, slibovala si celý den, slibovala si celou noc. Navzdory křížovým bolestem porodila dceru a netušila, proč zdravotnický personál našlapuje tak potichu.
Malé droboučké děvčátko se narodilo bez lebeční kosti. Hladila jemnou kůži tváře malého vymodleného andílka, když naposledy vydechl. Tenkrát toužila odejít s ním. Navždy.
Netrvalo dlouho a osud zalevel na veselejší notu. Milena přivedla na svět zdravou holčičku.
Strach a obavy vystřídala radost, naplnění. První slova, první krůčky, první jízda na kole bez koleček, první přání k vánočním svátkům opatlané neumělou rukou malé holčičky.
Celé to těšení, radování zkalil verdikt lékařů, který zněl jasně. Žádné další dítě už neporodíte.
Mezi slzami opět zazátkovala další pomyslnou láhev a hodila jí s klepající rukou do řeky nářků a bolestí. Sen se rozplizl do reality, budeme malá, ale zdravá rodina.
Rozjel se kolotoč kroužků, baletů, recitování, keramik, vysvědčení. Leckdy se nedostalo ani na to rychlé večerní pomazlení, její Libor by zasloužil medaili.
Hrdost střídalo veselí při maturitním plesu, promoce na jedné vysoké škole, další promoce na druhé vysoké škole.
Milena si nevybavuje, kdy přesně přestala žít svůj život a začala žít život své dcery.
V tom běhu, stoprocentním servisu, nevyspaných nocích, naleštěných botách, nažehlené sukni.
Kde má ona svoje žití, kde má ona svou radost ? Ztratila chuť se milovat, pomazlit se. Její Libor by zasloužil další metál, utekl a ani se pořádně nerozloučil.
Venku je tma a pouliční lampy dávno svítí. Každé přijíždějící auto se protáhne stínohrou bytem a gigantické obrazy kloužou po hrubé mnichovské omítce.
Majitelka bytu se krčí ve svých myšlenkách. Dnes jim to všechno řeknu. Ano, dnes se konečně postavím všemu, co mne dávno netěší. Kdy jsem se stala služkou, vychovatelkou, kdy jsem se stala Popelkou rodiny mé dcery ? Já to dneska rozseknu, já to dneska dám.
Ticho místnosti jako na povel přeruší ataka mobilního telefonu. V jeho nitru řve Milenina dcera, kde se fláká, nevyzvedla vnučku z kroužku. Učitelka už volala dvakrát.
Unavená, rozechvělá rozsvítí a světlo řezavým způsobem přeruší tok myšlenek.
Kdepak, dneska jim nic neřeknu, až zítra ....


Štědrej večer nastal, Štědrej večer nastal, koledy přichystal, koledy přichystal.
Byt září čistotou, voní vanilkou a atmosféra se ligotavě pohupuje v rytmu vánočních koled.
Ema stojí v koupelně, omývá si už asi podesáté ruce a po tváři jí stékají slzy. Jsou nejslanější v jejím životě, na tváři dělají brázdy, rozežrané bolestí, ztuhlostí. Bože to tak bolí, nepřežiju to.
Zavře oči a pustí si do své šedé mozkové kůry krásný film.
Jedle vyzývavě vypouští do prostoru všechny silice, které může nabídnout. Pod ní na malém stolku leží do barevného papíru nazdobené a ostužkované dárky, těší se na své majitele. Jména napsaná na cedulkách úhledným, rozmazleným písmem.
Naservírované cukroví na talířku po babičce, voňavé ovoce, svíčky, čokoládové truffle a koledy a smích a radost.
Pod vánočním stromkem veliká, teplá a chlupatá deka. Jak krásně se na ní rozbalují dárky, trhají mašličky, škube papír. Vyprávějí se příběhy z honu na dárek. Veselé, nekomplikované a objímající.
Celá rodina na jedné dece. Pospolitost, láska i dojídání bramborového salátu s již studeným kuřecím řízkem. Dlouhé hodiny, jako by nikdy nechtěly skončit, vlastně by ani nemusely. Také proč ?
Vždyť i o tom jsou přeci vánoce, když se sejdeme všichni na jedné dece.
Kouzlo vánoc v přímém přenosu, nezapomenutelný film ověnčený desítkami Oscarů.
Z obrovské dálky doznívá písnička Karla Gotta Kdepak ty ptáčků hnízdo máš, bože, jak patetické, jak pravdivé a jak bolestné.
Ema otevírá oči, zarudlé a cítí se jako ten ptáček, postrádající své hnízdo.
Jak to, že stojí v cizí koupelně na Štědrý den ? Jak to, že čeká na cizího Ježíška v cizím pokoji ?
Kde jsou její blízcí, kde je její rodina ?
Je pro ni neuvěřitelné, že na dece pod vánočním stromečkem její dcery, jejího zetě, jejich dětí nezbylo jediné místečko. Místo pro Emu, pro mámu, pro babičku. Místo na veliké, chlupaté dece, kde člověk má cítit pospolitost, lásku a rodinné pouto. Místo pro ni nezbylo ..
No tak, Emo, utři slzy a pojď mezi nás. Něžný, chápavý hlas kamarádky, úsměv na tváři jejího muže a zvoneček, oznamující nadílku.
Na vánoce by nikdo neměl být sám, se říká. I když nezbyde místo na dece.
Ema ten večer okusila poprvé ve svém životě, že Ježíšek se svými dárky nemůže být nikdy cizí, ať rozdává kdekoliv....


Mateřství je dar. Někdy je síla mateřství větší než zákony přírody.
Jen se v něm neztratit, zorientovat a mít vždy volné místo na dece.
Příjemný víkend přeji.



 

43 komentářů:

  1. Dneska jsi, Simčo, nakousla smutné příběhy ... Ale asi i takový je život.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Ne asi, ale určitě, proto píši na závěr, že mateřství je skutečně namáhavá a leckdy bolestivá disciplína.

      Vymazat
  2. Blondýnko, četla jsem oba příběhy se zatajeným dechem. Máma je ochotná pro své děti hodně obětovat, jen by neměla zapomínat žít i svůj život.
    Povím krátce příběh mé kamarádky. Po rozvodu zůstala sama se synem a snažila se mu splnit první, poslední. K tomu se obětavě starala i o svého otce. Protože díky vážné nemoci už nemohla mít další děti, tak svou přízeň věnovala i děvčatům bratrovy družky. Vždycky jsem jí říkala, aby nezůstávala sama, aby si někoho našla. Po čase potkala správného chlapa a začali spolu. žít. Její syn si mezitím založil rodinu a těžce nesl, že máma nevěnuje svoji pozornost jen jemu. Odešel na krátký čas pracovat do zahraničí a s ním šla jeho žena i jejich syn. Tak se stalo, že kamarádka neviděla svého syna, snachu a vnuka několik let. Snad syn časem pochopil a po návratu domů se jejich vztahy zlepšily, ale nebylo to jednoduché. Kamarádka se dnes učí s vnukem na přijímačky.
    Bohužel, někdy se život odvíjí úplně jinak, než jsme si představovali.
    Měj krásné dny. Růža

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy je předivo mezilidských vztahů tak tenoučké, že když se zpřetrhá, není kde napojit.
      Spousta žen v dobré víře zapomíná na své já a někdy na stará kolena zůstávají na vše osamocené a bolavé. A na nápravu už je pozdě.

      Vymazat
  3. A to jsou ty smutnější okamžiky v životě MÁMY, která by pro své děti dýchala. Z těch dvou příběhů (ne neobvyklých) až mrazí. Já si vždy celý život říkám - Lidi se k tobě budou chovat tak, jak ty jim dovolíš, jak ty připustíš. Bohužel, ne vždy láska, kterou máma dává, se vrací. Jenže i mámy mají právo na svůj život a neměly by svůj podřídit jenom dětem.
    Simi, zase mne tvé psaní přinutilo se zamyslet. Nikdy není nic samozřejmé, některé oběti vyjdou vniveč. Domovy pro seniory jsou plné příběhů...
    Ála
    Ála

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsem moc ráda, že mé psaní čtenáře přinutí popřemýšlet, určitě je lepší psát o líbivých tématech.Jenže ani příroda není stále svěží pro krásnou fotografii, odkvetlé květiny, suché a zvadlé nejsou tak atraktivní. A to je i život s tím smutnějším a bolestivějším, musí se i o něm hovořit.

      Vymazat
    2. Přesně tak Simi, život nám všem mnohdy ukáže i tu nevlídnou tvář, tak proč o tom nenapsat, nepodělit se, nepoukázat. A ty obzvláště máš dar to přesně vystihnout slovy.

      Vymazat
  4. Simi, prosím, hoď tam něco veselejšího, je nejhůř :-(((( V.

    OdpovědětVymazat
  5. Silné příběhy, každá věta je tak silná... bylo by asi ale lepší, kdyby to byly fikce... Bohužel život není jenom nazdobený stromeček a idyla jako v reklamních vánocích...
    Přeji snad jen, ať těch lepších dnů je víc, než těch nevydařených vánočních...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Také bych si přála za každou maminku, za každou ženu, aby to byl smyšlený příběh a na konci vše končilo idylkou jako od Rosemundy, no bohužel.

      Vymazat
  6. Smutné, ale pravdivé přběhy. Jistě je jich, bohužel, na světě dost.Sama jsem si už dávno sáhla na samé dno. Ale o to víc se dnes těším z každé maličkosti.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Na život je i fantazie krátká, mnohdy bývá dokonce milosrdnější.
      Je mnoho žen i mužů, kteří když se odpíchnou ode dna, stejně cestu nenajdou, už pro ně sluníčko nesvítí. A ani ty maličkosti je netěší, jsi z jiného těsta a to je dobře.

      Vymazat
  7. Simčo, nedokážu si toto vůbec představit a je mi smutno z toho, co se někomu děje. Jak se říká, "Podle sebe, soudím Tebe" a tak mám pocit, že je všude dobře, sem tam mráček. Ale bohužel život přináší i smutnější příhody, které jen tak nevymyslíš a to je mi moc líto. Krásně jsi příběhy sepsala, oběma ženám bych přála šťastnější konce, plné lásky a porozumění.
    Tobě přeji hezký večer. D.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Někdy stačí chvilka a je život úplně jinam nasměrovaný, přijde do života nový partner, dítě si najde partnera, se kterým to nesedne a spirála se točí, vše se pak rovná jízdě na tobogánu.

      Vymazat
  8. Dva příběhy. Ne nepravdivé, smutné, ze života. V tom prvním láska mateřská překročila hranici, kdy už to svým způsobem láska není. Láska není přeci povinnost. V tom druhém příběhu láska mateřská zůstala jakoby opuštěná.Vánoce víc než kdy jindy,hrají na city.
    Ano,obojí je to velice bolestivé, ale stále nejde o život. Ten se třeba stočí jinam, než by si člověk přál, ale měl by i tak pro sebe hledat schůdnou cestu.
    Hezkou neděli, Simi!
    Hanka

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Správně, nejde o život. A přesto, jen si představ, že v dobré víře vychováváš své dítě a to na tebe pak nějak pozapomene... o čem pak byl ten život ?

      Vymazat
  9. Byť své děti miluju, a každý jejich odchod z domu jsem hodně obrečela, nikdy jsem se jejich otrokem nestala. Bobule je moje všechno, ale rovnou jsem dceři řekla, ať nepočítá s tím, že budu babička - otrok který se vzdá svého života a bude kvokat jen okolo vnoučat. Možná tím, že byly od mala vedeny k samostatnosti a tomu, že pomoc maminky ano, ale ne pořád, bere to. Dokonce kritizovala sousedku, která okamžitě když manžel odjede do práce povolá maminku aby za ní vařila a uklízela..... Nicméně s tím, že zůstanu sama tak nějak počítám.....

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohokrát se člověk na různé situace připravuje, ovšem když přijdou v nevhodný čas, je zaskočen.
      Na osamocení si člověk nezvykne, je to boj a ani silní, hodně silní nezvítězí, jsme rod společenský a na lásku si chceme sáhnout.

      Vymazat
  10. Blondýnko, smutné příběhy, které nutí k zamyšlení. Já jsem pro své tři děti taky udělala naprosto vše, ale nikdy jsem nepřestala být sama s sebou. A děti mě, nebo nás s mým mužem tak berou. Člověk má život jen jeden a je jen jeho.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou lidé, kteří si tvůj postoj díky povaze nejsou schopni byť jen připustit, je to škoda. Je mnoho hodných, přívětivých lidí, které jejich dětičky zotročily a oni už ani jinak neumí, bohužel.

      Vymazat
  11. Životní příběhy nejsou vždy jen krásné, pár jich je smutných, pár tragických. Člověk by si s pokorou měl vážit svého krásného příběhu, a nerejpat se v prkotinách. Děkuji za zamyšlení a uvědomění si, jak se máme, že se máme.
    Měj hezké dny a těším se na veselou notu, neb smích je kořením života. Je to tak?

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Správně, smích je kořením života, ale zase kdybychom se jen smáli a občas nezamysleli, bylo by to fádní a všechno v jedné lajně.
      Mnoho věcí se člověk naučí přijímat s pokorou, občas si natluče čumák, z bílé přeskočí na černou, pak si váží, skutečně.

      Vymazat
  12. Tak to je hodně smutný příběh. Chce se mi říct, co si nadrobila... Jenže ono je to těžké. Mít jen jedno dítě a vědět, že další už nebude...je snadné tohle dítko rozmazlit. Kdyby byl muž mužem na správném místě, neodešel by, nevzdal by to. Když ne kvůli ženě, tak kvůli dítěti.
    To se mi to mudruje...
    Vůbec té ženě nezávidím...
    Chudobka1979

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jsou to dva příběhy, dvě ženy.
      Já jsem se odnaučila být přísným soudcem, každý z nás rodičů vychovává, jak umí. Na to nejsou tabulky ani v partnerských vztazích, sama jsem zažila slepování vztahů kvůli dětem a dodnes jsem to trauma z nefunkční rodiny nesetřásla ! Mé dětství, mého bratra bylo zoufalé, ovšem všude mohu říci, jsem z úplné rodiny, která stála za hovno !

      Vymazat
  13. Velice smutná realita. Jsem ráda, že jsem se sestrou vyrůstala v bídě a jen s maminkou. Že jsem neměla žádné kroužky, že jsem nemohla chodit do tanečních, že jsem nemohla na vysokou školu. Jsem tím sice limitovaná, co se týká hledání nového zaměstnání, na druhou stranu mi to ale dalo velice mnoho a své mámy si neskutečně vážím. Podobný přístup praktikuji i u svých dětí, miluji je a udělala bych pro ně první poslední, nicméně vše má své meze, musí mít svou zodpovědnost a některá rozhodnutí musí udělat samy :-).

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Zdravý přístup podložený zkušeností, životem.
      Ať se vám daří, Procházkovic :)

      Vymazat
  14. Uf uf, toť silné téma. Smutné, neveselé, dnes už mnohdy běžné. Dá se říct, že člověk sklízí co zasel? Jsou to i tyhle případy? Je chybou se obětovat? A nebo je to jen o nevděku těch, kteří pomoc či službu přijímají?
    Otázek je hodně a odpovědi ještě víc...
    Mateřství umí být neskutečně komplikované. Bohužel.
    Měj prima dny. Petra

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Mnohdy velice důležitě zasáhne do lidských vztahů i výběr partnera.
      Já osobně si nesedla s partnerem své dcery a věř, že náš život se otočil úplně jiným směrem, který udává pro mne cizí člověk.
      Abych nepřišla o dceru úplně, musím skousnout věci, o kterých se hodně, hodně špatně píše a nikdo by je nevěřil.

      Vymazat
  15. Hodně, hodně smutné... Člověk - máma dobře ví, jak je to správně, ale... Po letech obětování už chybí síla na cokoli. Nejvíc asi na změnu.
    Přeji všem mámám, aby se do takových situací nedostaly.
    Simi, měj hezkou neděli, Helena

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jako jediná jsi napsala pravdu, skutečnost. Mnohdy ta síla, pokus to změnit, prostě člověk i v nepochopení zleniví, my matky se dokážeme přizpůsobit naprosto všemu. Někdo má koule zasalutovat a opustit Titanic, někdo chce jen přežít.

      Vymazat
  16. Hodně smutné příběhy, které určitě nejsou ojedinělé. Každá máma by pro svoje děti udělala možné i nemožné, a tak by i dospělé děti měly svým rodičům projevit alespoň občas lásku. Někdy stačí pohladit, popovídat, chytit za ruku. Měla by to být samozřejmost, ne vynucený vděk a povinnost ☺

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dnešní doba není nakloněná velkým projevům, právě pak se to stává vynuceným, je to bez srdíčka.
      Co udělá jedno pohlazení v pravou chvíli !

      Vymazat
  17. To je vážně smutný příběh...

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Dva smutné příběhy, dvě smutné ženy ..

      Vymazat
  18. Krásne napísané osudy niekoho z nás ... Takéto smutné situácie si našťastie neviem ani predstaviť, nieto ešte žiť ... Oba príbehy nútia k zamysleniu, k uvedomeniu si toho, aké šťastie máme v milujúcej rodine ...
    Simonka, ďakujem za peknú chvíľku pri čítaní ... pozdravuje L.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Přála bych všem, aby právě ta milující rodina zůstala v lidských životech jako neměnná konstanta, bohužel člověk míní, život mění.

      Vymazat
  19. Asi nikdy nejsou podobné příběhy smutnější než právě o Vánocích. V žádné rodině to není ideální, ale tohle... tohle by se prostě stávat nemělo. A ono se to přesto stává a člověk s tím nemůže vůbec, ale vůbec nic udělat.

    OdpovědětVymazat
  20. Krásně napsany i kdyz smutný pribeh, ale život není jen o rozkvetle louce.
    Bohuzel i přemíra lásky někdy škodí, tady maminka uškodila sama sobě a těžké je pak říkat ne.

    OdpovědětVymazat
  21. Někdo to tak prostě má. Obětování se pro své děti bere jako svou životní roli, ale neuvědomuje si, že tím ve výsledku ubližuje nejen sobě, ale i těm dětem. Kdy získají samostatnost a zodpovědnost? S těmito vlastnostmi bychom je snad měly vypouštět do života...Nevím, který příběh je smutnější, ale nedivila bych se, kdyby to byl vlastně jen jeden jediný.
    Jindra

    OdpovědětVymazat
  22. Smutné, ale myslím, že tato forma otroctví se mísí s city, a ty hory přenáší.

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.