středa 25. dubna 2018

Když mámě chybí dítě ....

Byla jsem ukázkový příklad, mohli podle mne psát disertační práce, mohla jsem být předlohou.
Ženské časopisy by se o mne doslova a do písmene rvaly.
Zažila jsem ukázkový " syndrom opuštěného hnízda ".
Pokud najdete ve svém dítěti parťáka, je to boj.
Oč bych měla snadnější odchod mé dcery, kdybychom si desetkrát denně vjížděly do vlasů, kdybychom si lhaly a navzájem se podváděly, kdybychom si ze života dělaly peklo.
Jsme jako noc a den, jsme každá na jiné frekvenci, na jiné planetě.
Já nastartovaný cholerik, křížený temperamentním italským naturelem, co nemám hned, je dopředu ztracené.
Má dcera vyklidněný salámista, však vono to neuteče. Kliďas.
Dva proudy jedné řeky, které se neuvěřitelně doplňovaly.
Dokázaly jsme spolu celý den nakupovat, dokázaly jsme se spolu válet u moře od rána do večera, chodily jsme spolu na všechny premiéry Harry Pottera, chodila se mnou cvičit, když jsem přes ovar nebyla schopna se ohnout.
Plakala u mne, když dostala kopačky, řvala jsem u ní, když mne opustil pro jinou.
Málokdy se podaří mít dceru, kámošku, parťáka, pomocníka, drsného kritika, mírného oportunistu.
Všechno zalité slunce, ale jednou ten den přijít prostě musel. Na férovku musel.
Hlava věděla, že nazrál čas vypustit ptáče a zamávat.
Srdce bolestivě umíralo, tlouklo jako o závod, skomíralo a prostě nechtělo, zoufale nechtělo.
Tolikrát jsem se přesvědčovala, tolikrát jsem stávala jako trubka u okna a řvala a řvala.
Potoky slz ladily splín a zdravý rozum začal bušit na emoční bránu.
Trubičko, neumřela ! Je zdravá, šťastná a valí do světa.

Dostudovala a jednoho dne přivedla otce svého dítěte.
Přišel v mých ponožkách !!!, snědl hromadu řízků a definitivně mi odvedl dítě.
Když mé dítě porodilo dítě, seděla jsem na chodbě porodnice a tupě zírala na Soptíčka.
Málem jsem explodovala, slzné kanálky dostaly na frak.
A náš vztah s dcerou se točil kolem plínek, nevyspalých nocích, o kojení, o prdění, o žehlení, o bolestech.
Přijížděla jsem jako sádelnatá teta z Moravy, vyklopila obsah tašek, pohušovala nerudného kojence.
A s mým parťákem jsme se míjeli. Ona měla už to své, já to své.
Občas společný jmenovatel, občas shoda podmětu s přísudkem, občas i jedno velké ticho.
Jak mi chybělo moje dítě, jak mi chyběly ty společné chvilky.
Ještěže jsme poslední díl Harryho Pottera stihly před porodem.
Sobče sobecký, styď se !! Je to taky máma, má starosti, má už svůj život.
Jsem už jen statista, jsem jen v pozadí a cítím, že to tak má být.
Oooo, mám zdravý názor, zdravý pohled, však co mi také zbývá.

Už vím, proč si holky spolu dělají holčičí den.
Když si potřebuji orazit od dětí. Když potřebují vypustit páru. Když si potřebují nandat natáčky a přitom mají na hlavě centimetrového ježka.
A nebo ... když mámě chybí dítě.
Šly jsme spolu Václavákem, obě nafintěné, obě načančané. Má dcera se mne držela, jako když jí bylo deset roků.
U oběda jsme si povídaly jako za starých časů, v divadle na Hello, Dolly jsme obě v přítmí sálu utíraly slzy.
Samozřejmě, Ivanka Chýlková nás očarovala svým zpěvem, očarovalo nás kouzlo okamžiku.
Možná mé dceři chyběla máma.
Ovšem co skutečně chybělo, čeho se nedostávalo ? Chyběl malý rušivý element, který by nás to kafíčko fakt nenechal vychutnat, ale právě o tom ten život je. / a tak jsme Soptíčkovi alespoň koupily nové boty a slíbily si, že další divadlo bude, ale určitě i to dětské /.
Cestou zpátky jsem seděla ve vlaku, kolem mne míjela krajina a já se cítila posilněna o jednu obrovskou emoci.
Jsem už fakt velká holka, která se nestydí a řekne, když jí chybí dítě.
Přeji vám krásné jarní dny a když vám někdo chybí, nebojte se mu to říct, třeba mu také chybíte.
Vaše blondýna.

36 komentářů:

  1. Simčo, tak nevím. Článek mne rozbrečel. Měla jsem sice 3 ptáčata v hnízdě, ale když odešla dcera, když nám její tchýně naplánovala svatbu u nich a my to měli komplikované s dopravou, nějak jsem měla pocit, že něco je špatně. Proč jsem si nedupla a neudělala slavnou svatbu u nás? Přece tak se to sluší. Ale Jarka je generál a když jsem odjížděla od dcery a nechala ji pod tím strohým velením, brečela jsem doma tak, že jsem z toho dostala těžkou rýmu a i manžel už se o mne bál, což je co říci. Já jsem si vyčítala, že jsem ji nechala tam. Naštěstí má muže, který se jí zastane, i když i po mnohaletém manželství je Katka stále ta divně vychovaná.

    OdpovědětVymazat
  2. Možná právě proto, že do doby než se dcera sama odstěhovala jsme si pořád vjížděli do vlasů, hádaly se a lezly si na nervy, víc mne zasáhlo když poprvé odešel z domu syn.  Víc jsme si my dva rozuměli než si rozuměl s otcem. Byl mým velkým pomocníkem okolo domu, protože drahá polovice na to zvysoka s..e. Tomu se může barák rozpadat nad hlavou a nehne ani prstem aby zjednal nápravu. Hlavně že je pořád v lednici dostatečná zásoba piva. Pak se ale dcera kvůli práci přestěhovala, sice jen dnes už naštěstí, za kopec a v tu ránu jsme byly ty nejlepší kámošky. I když samozřejmě bez možnosti probírat trápení s láskami. Tedy ona se mohla svěřovat, ale já musela a musím všechno držet jen v sobě. Jsou věci které prostě dceři říkat nemůžeš. Možná by mne i pochopila a nezatratila, ale já to nechci riskovat. Pak se posunula i ve vztazích, rozvedla jedno manželství a získala báječnýho muže a tátu pro Bobulku. Jen ty holčičí večery ve dvou teď na chvíli ustaly, stejně jak lítání po nákupních centrech. Ale věřím, že až bude Bobulka větší a bude moci zůstat jen v péči táty, zase se do toho pustíme....

    OdpovědětVymazat
  3. Komu by dítě nechybělo! Splnil se mi sen - mám dcery dvě. Naštěstí jsem syndrom opuštěného hnízda nezažila. Starší bylo sedm let, když se narodila mladší. Když vylétla z hnízda starší, měli jsme doma tu mladší. Dcera neštěstí nežila daleko a časem k nám jezdila i s vnukem. Málokdy se stane, že jsme o víkendu sami. Modlím se, aby to tak zůstalo.

    OdpovědětVymazat
  4. já doufám že se Šakalíkem budeme taky parťáci ale možná bude spíš kámoš s tatínkem:)

    OdpovědětVymazat
  5. Tenhle článek je mi zvláštním způsobem blízký - protože jsem posledním a nejmladším dítětem, které rodičům lámalo srdce, když odcházelo do světa. Odešli všichni moji sourozenci a já byla pořád doma, narodili se moje neteře a moji synovci a já pořád byla doma. A pak jednou ten den přišel a můžu říct, že na to nemám hezké vzpomínky, protože ty haldy výčitek... to si dítě, které jen dělá, co je přirozené, opravdu nezaslouží.

    OdpovědětVymazat
  6. Moc pěkně a citlivě napsané. Tento krok jsem zažil jen jednostranně jako ten, který jako "dítě" odešel (natěšeně), a ze strany rodiče to nezažiju. Ale zažívám mnoho jiného a člověk nemůže zažít na vlastní kůži všechno.

    OdpovědětVymazat
  7. Moc pěkný článek. Já jsem asi dost divná, dceři jsem říkávala: Je lepší být dobře svobodná, než špatně vdaná, ale zároveň jsem ji ponoukala, aby se po VŠ odstěhovala do svého.A nyní je samostatná, pracovitá, 15 let vdaná, máma 2 dcer a manželka fajn chlapa a moje kámoška.

    OdpovědětVymazat
  8. Ty bláho! Já jsem snad dojatá nebo co...! To se ti fakt povedlo. Jak jsou ty pocity nás ženských podobné. Moje děti vylétly poměrně brzy, nebrečela jsem. Snad proto nejsem horší máma. Přála jsem jim zkušenost, samostatnost, vždyť k té jsem je celý život vedla. A mám je blízko, dojdu k nim oběma pěšky.

    OdpovědětVymazat
  9. Mám dva kluky, jeden vyletěl rovnou za hranice, druhý bydlí asi o 5 km dál. S dcerou je to možná jiné, kluci mají jiné zájmy, problémoví nikdy nebyli, spravila to mičuda a plné talíře Tady se tomu říká "syndrom prázdného hnízda" a Italčata se vůbec nesnaží to hnízdečko opouštět - být ve 30 i víc pořád doma je normální i když v poslední době jich čím dál tím víc jezdí za prací ven, hlavně vysokoškoláci

    OdpovědětVymazat
  10. Všechno jednou končí, ale zase vždy něco nového začíná..

    OdpovědětVymazat
  11. Simi, vehnala jsi mi slzy do očí. Vím o čem píšeš, jenom má dcera byla stejný cholerik jako já, takže to u nás občas vypadalo taky zajímavě a stále ještě nemá své dítě. Jinak si dnes rozumíme víc, než v její pubertě a máme si víc i co říct. Moc se těším, když k nám s přítelem přijedou, třeba na grilovačku a nebo jen tak. Máme to od sebe, na rozdíl od vás, jen pár kilometrů.

    OdpovědětVymazat
  12. Cítím to hodně podobně. Jsem šťastná že máme malého prince a zároveň mně chybí ten svobodný kontakt s dcerou. Kdykoliv jsme u nich nebo oni u nás, dotýkám se dcery jak to jen jde. Letmé pohlazení, pusa atd. Obě se prostě věnujeme hlavně tomu malému. Za ty dva roky co je prcek na světě, jsme všichni společně výletovali, chodíme v pěti na procházky atd. Teprve v posledních dnech si plánujeme s dcerkou, že si musíme na pár hodin vyjít jen my dvě. Svěříme prcka tátovi a dědovi a vyrazíme někam , kde si můžeme u kafíčka všechno co jsme zanedbaly konečně říct a užít si vzácné chvilky

    OdpovědětVymazat
  13. kto z vas je najkrajsi?(Basnicka otazka )

    OdpovědětVymazat
  14. Dcerku nezapřeš. Něco podobého jsem zažila s naší Mladší. Pracovaly jsme spolu, všude spolu chodily. Ale vnímala jsem to trochu jako závislost. Když se vdala a odstěhovala a všechno dělala společně s manželem, chyběla mi. Po narození první vnučky se vše vrátilo do starých kolejí. Dnes mají holky spolu stejný vztah, jako já s dcerkou a dcerka to vnímá stejně jako já tehdy.

    OdpovědětVymazat
  15. No jo, no, co na to říct... O co by to bylo jednodušší, kdyby jsme ty děti neměly rády... Jenže je milujeme a tak občas trpíme, ale vlastně je všechno tak, jak to má být.

    OdpovědětVymazat
  16. [2]: Já se těším, až vypadnou oba. Vlastně všichni tři...i pes...

    OdpovědětVymazat
  17. [8]: To je hezký komentář. Zdravý přístup k dětem...

    OdpovědětVymazat
  18. Krásné No, tak musím přiznat že i já jsem dost hrozná matka      Docela se těším, až bude z domu i nejmladší    Ty starší nijak najednou neodešly, bylo to takové postupné,asi proto mě to nijak nezasáhlo....prostřední jezdila na návštěvy hodně často, tak to jsem se těšila, ale času má stále míň a míň    To víš, tu na Islandu, tu na Srí Lance    , ale v pátek přijede

    OdpovědětVymazat
  19. [7]: Zdaleka nejsi divná, je v pořádku, že každá z nás to cítí a prožívá jinak, o čem by se pak psaly psychologické knihy ?

    OdpovědětVymazat
  20. Simčo, tedy tvůj článek mne opravdu dojal. Já mé děti ještě doma mám, jednoho dospělého, druhou téměř. Oba studují a výlet z rodného hnízda zatím není v plánu. Ale už se to blíží. Už to vím a už teď je mi z toho úzko......Snad nepůjdou daleko....

    OdpovědětVymazat
  21. Simi, nádherně jsi to napsala

    OdpovědětVymazat
  22. Nádherná slova. Ten začátek je tak strašlivě a neuvěřitelně podobný mému životu. Já cholerik, dcera totální flegmatik.

    OdpovědětVymazat
  23. Tak to nevím, jak to zvládnu, až mě to potká. Už jsem se loučila s miminkem, batoletem, s tím usměvavým klučíkem, který roztahoval hračky po celém bytě... Občas se na syna dívám a v duchu prosím "ještě ne".

    OdpovědětVymazat
  24. Můj milý klone, i když mám jednu holku od sebe jen 15 minut, někdy se mi po ní šíleně zasteskne. Začaly jsme se víc objímat. Druhá je sto kilásků daleko a naše sms jsou samá hubička. Užíváme si společně každou chvilku a já jsem za ty holky tak ráda! Moc,moc ti rozumím.

    OdpovědětVymazat
  25. Krásný povídání . My jsme si s maminkou asi ani moc nechyběly, asi že jsme nebyly takové parťačky. I přesto si často si voláme, často se vídáme a máme se rády

    OdpovědětVymazat
  26. Když synové vyletěli tzv. z hnízda, nějak mi to nepřišlo. Asi proto, že zůstali ve městě, kde žijeme i my a vlastně máme stále kontakt. Připadá mi, že s těmi kluky je to trochu jinak, nežli s dcerou. Jak nesla moje mamka můj odchod z domu nevím, ale dělilo nás cca 10 km, takže jsme se vídaly často.Myslím, že nějakému smutnění jsme ani jedna prostor nedala.

    OdpovědětVymazat
  27. Simčo, moc krásné čtení. Já ani nevím, jak moc se po mně mamce stýskalo, ale vím jistě, že babička moje stěhování neakceptovala. Věděla to půl roku, ale stejně nevěřila, že opravdu odjíždím s poslední krabicí.

    OdpovědětVymazat
  28. Zvlhly mi oči ... mám se stydět

    OdpovědětVymazat
  29. Moji dva kluci se mnou na dámskou jízdu asi nevyrazí, že?

    OdpovědětVymazat
  30. Jsem asi matka vlčice. Jako v přírodě - děti  dospěly, založily rodiny. Brali jsme to s mužem tak, že to má být, do života jsme se jim nepletli. Už jsem sama, ale děti se o mne starají. Jsem,jako každá máma nesvá, když se neozývají.     

    OdpovědětVymazat
  31. Nikdy asi není pro rodiče jednoduché, když se děti osamostatní. Ale mohou se navštěvovat, zavolat si.

    OdpovědětVymazat
  32. Blondýnko, u nás to šlo nějak pozvolna, takže jsem ani tyhle pocity neměla. Se všemi třemi dětmi jsem měla vždy přátelský vztah, takže to nebylo tak, že by utekly, což máš pravdu, by bylo podstatně jednodušší. Když odešel syn, zbyly obě holky a pořád dost starostí, když odešla druhá, zbyla třetí. U té jsme měli pocit, protože se s námi stěhovala a zařizovala si vlastní pokoj v domě, že s námi pořád je, až posléze jsme si uvědomili, když studovala vysokou a moc se doma neohřála, protože jsme tenkrát bydleli víc než hodinu od Prahy, že už s námi není a trvalo nám to půl roku. Trochu jsme smutnila za všemi a nějak pocit prázdného hnízda už jsem pak neměla. Měj pěkný víkend.

    OdpovědětVymazat
  33. Ty máminy starostlivé oči tam všude vidím opodál. Asi to tak má být. Odejít do života, ale v srdíčku zůstat   

    OdpovědětVymazat

DĚKUJI ZA VAŠE KOMENTÁŘE.