Jemný pléd mých sudiček ...

Oči mi těkají po místnosti. Sedím v ní já a on.

Cítím únavu, šílenou. Kruhy pod očima, jemný třes rukou.

Profesionálně se usmívá a ťuká iniciály do počítače.

Věk, postavení, stav, děti, koníčky. 

Opírám se o křeslo a nechci mluvit o nich, chci tu být sama a za sebe.

V rámečku na pracovní ploše se usmívá rodina.

Šťastné děti, muž a žena.

Ten muž, je můj psychiatr.

Když mne sudičky v chladném prosincovém dnu poprvé zabalily do jemného plédu, nešetřily.

Ani dobrým, ani zlým.

Ostatní miminka ukázkově odpočívala, já sebou házela, řvala a nespala.

Dny jsem měla otočené a nahlas jsem se drala dnes a denně na ten boží svět.

S věkem se jižanský temperament cpal do popředí a mnohdy na sílu.

Dětství jsem prozlobila, prostála na chodbách, nikdo si se mnou nezadal. 

Tresty, facky a hlavně nepochopení. 

A rozjetém vlaku jsem nastoupila do dalšího vagonu.

Náročná práce, rockové manželství plné odchodů, návratů a divokého milování.

Nakládala jsem si víc a víc. Nespala, nejedla, neodpočívala.

S odstupem času .. já nikdy neodpočívala.

Hlava mne hnala jako generátor stále vpřed a buďme upřimní, všem to vyhovovalo.

Mé matce, mému muži,  mým milencům, mému dítěti, všem. 

Automaticky počítali, že já to dám, že já to zvládnu.

Až ... jednoho rána jsem nevstala. Tma, ticho a nic.

Jak to, že tu není ta pohovka, na které všichni blázni ve filmech leží ?

Nebude to tím, že film to není a já se zcela neromanticky a zbaběle zhroutila.

Jako domeček z karet. 

Moje tělo vypovědělo službu, odmítlo se se mnou družit, kamarádit a nechat se devastovat.

Pomůže mi ten muž, můj psychiatr ?

A tak jsem stála na začátku. Učila se chodit, jíst, spát, mít se ráda, být sobcem a kopat za svou ligu.

Odpočinek přestal být sprosté slovo.

A moje sudičky opět přispěchaly a v probdělých nocích mne halily do jemného plédu, rozháněly myšlenky, černé, kdy mi smrt přišla jako vysvobození.

Říká se, že učený z nebe nespadl.

Pomaličku, polehoučku jsem našlapovala v novém životě a nesměla jsem zrychlit, zabilo by mne to.

Všude jsem měla napsáno, nesmíš zrychlit. Nesmíš.

Poprvé jsem šla na kosmetiku a ta hodina byla nekonečná. Na první hodině jógy jsem trpěla jako pes, během relaxační chvilky mi hlava složila valník myšlenek.

Sednout si do kavárny, nepředstavitelné. Lehnout si po obědě, trapné. Nevyžehlit okamžitě, kalamita.

A zase od začátku, zpomalit, vyklidnit a odpočívat. Spát a vypnout hlavu.

První krůčky, první úspěchy a poprvé po letech, obrovská chuť do života.

Máme spolu dohodu. Chodím se mu ukázat. 

Zda stále držím stejné tempo a neženu se destruktivně do pekel.

Zešedivěl, ale ten jeho chlapecký úsměv tam pořád je. Na stole se usmívá v rámečku stále stejná a krásná rodina, jen děti už nejsou děti.

Loučíme se a prohodí s lišáckým pohledem ... měla byste jezdit přednášet, jak bájný pták Fénix vstal z popela a naučil se žít. A zpomalil.

I když tam není ta pohovka a já na ní neležím jako bohyně, nožku přes nožku, pomohl mi můj psychiatr.

Milá Jitko, asi to dnes nebude tak veselé, jak jsi ode mne čekala. Tvá výzva mne oslovila právě z důvodu, že jsem také dostala do vínku mnoho energie, mnoho temperamentu.

Musela jsem se s ním naučit žít a nakládat. 

Navíc jsem svým příspěvkem chtěla poukázat na fakt, že návštěva psychiatra není průšvih, není stigma a není třeba se za ní stydět. Zlomenou nohu si doma také neléčíme sami, tudíž ani bolavou duši občas nezvládneme sami.

Přeji každému, co jeho jest a všem zrychleným ubrat plyn v pravý čas. Já na to čekala přes půlku života. 

A na závěr ... alespoň veselou fotku :-)